Odpoledne v masajské vesnici

Po příjezdu do tábora jsme se sbalili a vydali se pěšky do blízké masajské vesnice, kde bydlí náš skvělý masajský průvodce a kde máme po celý jeden den bydlet i my. Zjistili jsme také, že Oliver bude první bílé dítě, které tam kdy bylo.

Když jsme přicházeli do vesnice a přibíhaly k nám děti, vždycky se před námi zastavily a mírně sklonily hlavu. Jackson nám vysvětlil, že je máme pohladit po hlavičce a říct sope, to je pozdrav. Ty děti sklánějící hlavu byly tak dojemně pokorné a milé…

Přinesli jsme dětem dárky: nafukovací balónky, tužky, propisky a frisbee. Tušila jsem, že balónky nebudou mít dlouhou životnost, ale když jsem uviděla plot kolem vesnice z pichlavého roští, bylo mi jasné, že životnost balónků bude ještě mnohem kratší, než jsem předpokládala. Ale ty nejodolnější vydržely několik hodin.

Jackson nás naučil nás masajské pozdravy a představil nás svým příbuzným (ve vesnici bydlí jeho bratří a polobratři, jejich ženy a děti). Tohle jsme se od něj dozvěděli: ve vesnici žije 52 lidí, z toho asi 20 dětí, celá vesnice vlastní asi 100 krav a 200 ovcí a koz.

Ukázal nám chýši, kde budeme spát. Je to konstrukce z větví oplácaná kravskými lejny smíchanými s trávou, podepřená dřevěnými sloupky, s plochou hliněnou střechou a malými dřevěnými vstupními dveřmi. Okna tam nejsou, jen tři strategicky umístěné otvory velikosti dlaně, kterými jde dovnitř nepatrné množství světla.

Chýše patří jeho matce, ale matka většinou pobývá u některého ze svým osmi dětí, a proto v ní můžeme přebývat my. Uprostřed chýše je malé ohniště, po stranách malé palandy sloužící jako postele, jedna lavice, a to je všechno. Výška odpovídá dospělému člověku plus deset centimetrů navíc. Chýše prý stavějí ženy, trvá jim to asi měsíc, a životnost chýše je asi deset let. Potom musí postavit novou. Nová chýše je přesně stejná jako ta stará, a stejně je stavějí pořád dokola už spoustu generací. Nijak je nevylepšují.

Po chvíli nám přinesli jídlo. V temné chýší jsme ani neviděli, co to je, a možná to bylo dobře, protože jinak bychom měli problém vložit to do úst. Ještě předtím ale přinesli misku s teplou vodou, abychom si umyli ruce, protože oni jedí rukama. Jídlo bylo nějak fakt hnusné maso plné šlach nějaká dušená zelenina a kus vařené kukuřičné mouky. Člověk měl vzít do prstů tu kaši z mouky, namočit ji do toho druhého jídla a sníst. Byli jsme stateční snědli skoro všechno. Úpěnlivě jsem se v duchu modlila, aby to naše trávicí soustava zvládla a abychom se z toho nepo… a nepozvraceli.

Bojovníci se rozhodli, že Olivera naučí rozdělávat oheň tak, jak to dělají oni – třením dřevěné tyčky o kus olivového dřívka a přihazováním sloního trusu. Oliver to také zkoušel, ale moc mu to nešlo. Bojovníci mu dali za úkol, aby si to doma nacvičil. Oliver dostal potřebné nářadí i kus sloního trusu, aby mohl cvičit stylově.

Potom se nás zeptali, jestli se chceme obléct jako oni, že by pro nás měli úplně nové hadry, a když si je od nich koupíme, ukážou nám, jak se nosí. Chtěli za to sice 5000 šilinků, ale řekli jsme si, že za tu zábavu to stojí. Nějaký chlapík pomáhal s oblékáním Petrovi a nějaká mladá žena pomáhala mně. Nechala jsem si na sobě jen prádlo a opasek s pasem a dolary. Kolem pasu mi uvázala modrou plátěnou sukni nebo zástěru a uvázala tkaničkou. Bílý obdélníkový kus plátna svázala dvěma rohy a nasunula mi to kolem krku tak, že mi čouhala jedna paže, ten kus plátna mi kryl polovinu těla a sahal mi asi po kolena. Druhý, tentokrát oranžový kus plátna, mi po zasukování nasunula na druhé rameno, takže jsem už měla přikryté celé tělo. Kolem pasu mi upevnila široký kožený pás, byl dost nepohodlný. Třetí kus plátna mi přehodila kolem ramen a taky zavázala, takže jsem byla celá krytá. Asi po hodině mě ten opasek už hodně štval, tak jsem jej sundala a někam pověsila. Hned za mnou přišli, že se opravdu nesluší, aby vdaná žena s dítětem chodila BEZ opasku, takže jsme si jej zase upevnila.

Petra oblíkli do červených plátěných kusů látky a přes ramena mu přehodili takovou tu jejich krásnou výrazně barevnou deku, červenomodře kostkovanou. Takto vystrojení jsme se vydali na obhlídku stád.

Ukázali nám, kde mají pastviny, a viděli jsme asi desetileté kluky, kteří se celý den starají o stáda. Přitom si vymýšlejí hry, házejí oštěpem, lezou po stromech a sledují, jestli se neblíží lev, který by ohrozil stádo.

Viděli jsme taky nějakou kostru, a řekli nám, že je to zebra, kterou tam asi před dvěma měsíci zabil lev (bylo to tak 200 metrů od vesnice). Cestou zpátky jsme sbírali dříví pro večerní oheň.

Děti se na chvíli sesedly pod strom na louce kolem jedné maminky, která zrovna navlékala korálky. Navlékla Oliverovi náramek, aby se trošku více začal podobat místním dětem. Všichni si přitom povídali a vlastně ani nevadilo, že mluvili jinou řečí.

Po chvíli si k dětem přisedl i Petr a začal s nimi zpívat. Kluci něco předzpívali, Petr to zopakoval, všichni tleskali do rytmu a kluci se něčemu hrozně smáli – možná že schválně zpívali neslušná slova a bavili se, že je Petr opakuje. Nebo jim jenom přišlo legrační, jak se ti divní bílí lidi chovají.

Odpoledne si kluci hráli s frisbee, které jsme jim přivezli jako dárky. Bylo fakt legrační: Oliver volal na Petra „tati“, když mu házel nebo když chtěl, aby mu Petr přihrál. Velmi brzy asi dvacet malých Masajů zapojených do hry začalo na Petra volat „tati“.

Já jsem se tam motala kolem a fotila a pozorovala, ale po chvíli ke mně přišla asi dvouletá masajská holčička a fascinovaně mi zírala na ruce. Vzala mě za ruku a sledovala svou barvu a mou barvu a očividně nic nechápala, ale pořád mě držela za ruku a měla velký zážitek z toho, že se dotýká tak prapodivného bílého člověka, který s ní mluví přátelsky, i když mu nerozumí ani slovo.

Oliver běhal po louce s dětmi a my jsme zašli do našeho původního kempu pro peníze na ty jejich hadry. Byla to fakt docela absurdní situace, jak jsme tam šli mezi kempem a vesnicí v širé masajské krajině pod spalujícím africkým sluncem, a v tu chvíli Petr řekl, že tam jdeme omotaní do ubrusů jako dva blbci. Hystericky jsem se tomu smála několik minut a nedokázala jsem přestat.

Hned jak jsme přinesli peníze, jedna žena je vzala a šla za ně nakoupit kukuřičnou mouku – zdálo se nám, že na to dost čekali a potřebovali.

V podvečer nás pozvali do jedné chatrče, kde bojovníci dělali nějaký obřad a zpívali hrdinské písně. V chatrči byla tma a dusno, my jsme jim nerozuměli ani slovo, ale nepochybně se holedbali svými neohroženými činy. (Ty malé světlé body, které jsou vidět na horní fotce, jsou okénka, velká asi jako dlaň. Větší okna v masajských chýších nejsou.)  Myslím, že u toho taky popíjeli nějaký kvašený mírně alkoholický nápoj, ale to už jsem tam nebyla – šla jsem se radši podívat, co dělají ženské. Doufala jsem, že to bude něco užitečného, a nemýlila jsem se…

Nabídla jsem se, že jim pomůžu při mytí nádobí. Všechno se odehrává venku před chatrčí. Do popraskaného a rozbitého plastového lavoru si nalily asi dva litry studené vody, do menšího kastrolu další vodu na oplachování. Jedna žena mi dala hadřík (při bližším pohledu jsem zjistila, že je to ustřižený rukáv od trička s dětským potiskem). Ukázala mi kousek mýdla a naznačila, že mám hadr namydlit a potom s ním umýt nádobí. Ona to umyté nádobí oplachovala v té druhé nádobě. Znovu opakuji, že já jsme měla na mytí asi dva litry studené vody a na oplachování byl tak litr. Další ženské začaly nosit nádobí (měla jsem pocit, že nosí nádobí z celé vesnice). Většinou to byly plechové a plastové hrníčky takové kvality a míry poškození, s jakými si hrají děti u nás na pískovišti. Taky větší plastové a hliníkové nádoby, všechny hodně poškozené. Dovedete si představit, jak vypadá voda po nádobí, ale toto byly dva litry vody s rozpuštěným mýdlem a po umytí asi čtyřiceti kusů nádobí. Ta oplachovací voda nebyla o moc lepší. Lehce se mi zvedal žaludek při pomyšlení, že v takto umytém nádobí nám dávali ten oběd. Modlila jsem se, abychom to přežili bez úhony.

Při podvečerní debatě jsme také zjistili, kolik platí muž za manželku, aby se vůbec mohl oženit: rodině dívky musí dát 10 krav, 5 ovcí, 5 koz, 7 těch jejich dek, co na sobě nosí, a 20 litrů místního piva (doma dělaného, je pěkně hnusné).

O tom, co jsme dělali večer a jak jsme spali v masajské chatrči, napíšu příště.

 

Safari v Masai Mara

Čtrvtý den

Krátce po rozednění a časné snídani vyrážíme na safari. Jsme jen my tři, s námi náš řidič Fučík a Masaj Jackson. To je skvělé, jsme malá skupina a nemusíme se nikomu přizpůsobovat.

Po deseti minutách jízdy přijíždíme k bráně parku a začíná naše safari dobrodružství. Počasí je nádherné: modrá obloha s bílými mráčky, chladný vzduch, daleké obzory, mírně zvlněná krajina a na obzoru hory.

Auto má zvednutou plátěnou střechu, takže můžeme stát a hlava nám čouhá ven, vítr nám cuchá vlasy, vidíme široko daleko a máme velmi africký pocit. Park je velký si jako celá Morava, všude jen prašné cesty, samozřejmě žádné směrovky, nechápu, jak se tam řidič vyzná. Zpočátku žasneme nad každou skupinou antilop, později už nám zevšední natolik, že si jich téměř nevšímáme. Abych to zkrátila, během dne jsme v různých situacích a kombinacích viděli: zebry, antilopy, hyeny, supy, žirafy, buvoly, pakoně, lvy, prasata, hrochy, krokodýly, slony, hmyz, vodušky, surikaty, gazely, pštrosy a určitě mnoho dalších, které si teď nevzpomenu.

Nejvíc mě vzalo, když jsem na těch obrovských pláních viděla asi tisícihlavé stádo buvolů a opodál asi dvacet slonů, to mi připadlo neuvěřitelně nádherné. Nebo vidět lvici, která se chvíli trochu plížila za pakoněm, ale potom si to rozmyslela a šla spát do křoví. Nebo asi deset hrochů v řece, ze kterých byly vidět jenom oči, občas zafuněli a ponořili se docela… Pozorovali jsme je z velkého suchého kmene nad řekou. Nebo slonice se slůnětem, které leželo a nechtělo jít, a ona do něho dloubala chobotem a potom i nohou, aby se zvedlo a šlo… Scéna za scénou, v nádherné krajině pod africkým sluncem s masajským průvodcem… chvílemi jsem měla pocit, že se mi to zdá.

 

Všechny cesty v parku jsou prašné, některé i bahnité, občas jsme i přejížděli přes potok nebo přes obrovitánské kaluže. V jednom potoce jsme uvízli navzdory tomu, že naše auto mělo pohon na všechny čtyři kola. Naštěstí bylo kousek od nás jiné auto z našeho kempu, takže nás vytáhlo, ale vypadalo to docela dramaticky.

V autě je neustále zapnutá vysílačka, a když některý z řidičů vidí něco zajímavého, oznámí to ostatním. Taky když se potkají dvě auta, řidiči vždycky zastaví a řeknou si, co kde je.

Zavezli nás taky k řece a dovolili nám vystoupit z auta a jít na vyvýšené místo, odkud jsme pozorovali spícího krokodýla. Potom už byl čas k obědu, zastavili jsme na návrší porostlém trávou ve stínu jediného vysokého stromu, odkud byl daleký výhled do krajiny. Vyndali jsme z chladicího boxu sáčky s obědem, posadili se do stínu stromu a jedli jsme. Připadala jsem si velmi africky.

Po obědě je trochu mrtvá doba, zvířata neloví a většinu spí, takže jsme jezdili po parku a moc zvěře neviděli, až na nějaké slony v dálce, ale stejně to bylo úžasné, protože krajina je neuvěřitelně malebná a půvabná. Celý den jsem stála pod otevřenou plátěnou střechou (úžasný vynález, člověk dobře vidí kolem sebe. ale přitom ho nespaluje ostré slunce) a kochala jsem se zelenými kopci a modrou oblohou. Jedním slovem: nádhera.

Odpoledne jsme ještě viděli polní letiště uprostřed národního parku, kde přistávají menší letadla z Nairobi. Vypadalo to jako scéna z Jamese Bonda nebo podobného filmu: prašné letiště, plechové boudy, pár cestujících vystupuje a nastupuje… šli jsme tam na záchody, které byly asi nejhnusnější, jaké jsem v životě viděla. Tolik tedy k té romantice z filmů.

Po příjezdu do kempu jsme pozvali řidiče Fučíka (z kmene Kikuju) a průvodce Jacksona (z kmene Masajů) na pivo. Sami víme, že to jako průvodci po perném dni oceníme. Jackson nám vyprávěl strašně zajímavé věci ze života svého lidu. Zítra s ním jdeme do jeho vesnice a uvidíme sami.

V našem safari stanu nás čekalo příjemné překvapení: ráno jsme odhodili špinavé a hnusné ponožky a Oliverovy neméně hnusně špinavé kalhoty do košíku, a ejhle: všechno bylo vyprané, suché a poskládané!

Pátý den

Vstáváme v šest, protože v 6.30 je snídaně a v sedm vyjíždíme na safari ve stejné sestavě jako včera. Kousek za branou parku naši průvodci zastaví, protože spatřili něco, čeho bychom si v životě nevšimli: asi 200 metrů od nás je samice geparda, která se asi chystá k lovu. Střídáme se u dalekohledu a pozorujeme, jak samice pomaličku jde ke křoví a tam se nejspíš vskrytu nepozorovaně plíží. Po několika minutách ji vidíme na druhé straně cesty, ale stalo se něco nečekaného: skupina asi dvaceti mladých samců antilopy impala se neohroženě postavila čelem a rohy ke gepardí samici a zahnala ji do křoví. O chvíli později jsme ji viděli, jak se plíží za nějakou kořistí, ale za ní šel komický průvod hyen, šakalů a nějakých ptáků. Asi čekali, že něco uloví a že oni se přiživí, ale tím ji připravili o nenápadnost a zkazili jí lov. Otráveně odešla do křoví a už jsme ji neviděli.

Během dopoledne jsme ještě viděli pštrosy, šakaly, slony, jeřáby a mládě levharta, což je velké štěstí, protože ti jsou strašně plaší a je klika je spatřit.

Potom jsme zajeli na zcela neuvěřitelné místo: stáli jsme na návrší, odkud jsme viděli asi tisícihlavé stádo buvolů. za námi procházelo asi dvacet slonů a dvacet metrů před námi ve stínu stromů odpočívaly dvě lvice.

V jednom okamžiku jsme viděli úžasná africká zvířata která patří do takzvané „velké pětky“, ale to je jen takový uměl výtvor, já osobně bych klidně vytvořila velkou desítku nebo i patnáctku.

Cestou do kempu jsme se ještě zastavili u místní benzinky, a potom už byl čas, abychom se přestěhovali k Masajům do jejich vesnice… a co jsme tam viděli a zažili, to si nechám na příště. Prozradím jenom, že to byly silné zážitky.

Masai Mara

 

Třetí den

Přesně v sedm ráno se ozval zvonek u dveří bytu, a byl to řidič Julius, který nás měl odvézt na safari. Soukromě jsme mu zakrátko začali říkat Fučík. Seznámil nás s programem: pojedeme asi 350 km do tábora, cestou nakoupíme, pokud chceme a potřebujeme, posledních 60 km pojedeme po prašné a hrbolaté cestě, do tábora dorazíme asi ve 13 hodin a dáme oběd. Takový byl plán.

Asi po hodině jízdy jsme přijeli k místu, kterému říkají escarpment. Je to obrovský sráz, kterým padá krajina dolů. Nairobi totiž leží na náhorní plošině ve výšce skoro 1700 metrů, ale v místech, kudy jsme projížděli, je obrovský zlom táhnoucí se ze severní Afriky (vyplňují jej ta velká africká jezera). Krajina najednou klesne o několik set metrů dolů. Otevře se výhled na africké pláně a je to nádherné.

Tak jsme tedy sjížděli serpentinami dolů na pláně, potom se terén srovnal a jeli jsme dalších moc kilometrů do města Narok, které má asi 300 tisíc obyvatel, ale hliněné chodníky, dobytek kolem cesty a domy z vepřovic nebo vlnitého plechu. Fučík zastavil u nějakého nákupního centra, které je na zdejší poměry asi luxusní, ale u nás doma ho nemám s čím srovnat, kdepak Penny, to je nebetyčný luxus ve srovnání se zdejšími velkými obchody.

Po nezbytné bezpečnostní prohlídce jsme koupili potraviny, o kterých jsme si mysleli, že se nám budou hodit: hlavně vodu a nějaké banány, ale taky nezbytnou zmrzlinu pro Olivera.

Kousek za městem skončila asfaltka a začala hliněná prašná silnice, po které jsme měli jet asi 70 km. Urazili jsme nějakých 30 km, když vtom jsme viděli na silnici dlouhou řadu aut. Fučík zastavil a šel zjistit situaci. Po chvíli se vrátil s tím, že před námi je zablokovaná silnice a musíme čekat, až se něco vyřeší. Sedl si do stínu u silnice a začal si povídat s ostatními námezdními řidiči v jejich jazyce.

Čekali jsme asi hodinu a přestalo nás to bavit. Přemýšlela jsem, co bych v této situaci udělala já jako průvodce, a když jsem to vymyslela, šla jsem za Fučíkem, abych mu to řekla: Nechala bych klienty dojít k blokádě a zavolala bych to tábora, aby pro ně někdo přijel a aby nemuseli čekat. Zavazadla bych jim přivezla, až by se to celé vyřešilo a uvolnilo. Fučík to neschválil, prý nás nenechají projít. Nedovolil mi ani jít dopředu, prý by to mohlo být nebezpečné.

Popocházela jsem kolem narůstající fronty aut a postupně jsem zjistila, co se vlastně děje: Masajové si už dlouho chtějí pronajmout nějakou půdu od vlády a vláda s nimi nechce jednat. Tak se naštvali, zablokovali silnici do rezervace větvemi a kamením a chlapi si posedali na silnici. Prý neodejdou, dokud nepřijede nikdo z vlády a nezačne s nimi jednat. My jsme se tam ocitli ve fázi, kdy se čekalo na představitele vlády. Naštěstí měli přijet z Naroku vzdáleného asi dvě hodiny a ne z Nairobi (to by bylo šest hodin). To čekání mě nebavilo, po silnici jsme neměli chodit k blokádě (předpokládané nebezpečí), tak jsem se rozhlížela kolem a našla pěšinku vedoucí kolem cesty. Vydala jsem se po ní a došla až k místu, odkud bylo vidět na epicentrum dění. Stálo tam několik set Masajů a blokovali jakýkoli průjezd. Na obě strany od nich se hromadila přijíždějící auta, bylo jich na každé straně asi 150, což je v oblasti s prašnými cestami neuvěřitelné množství. Nakonec přijela nějaká vládní auta (televize už tam byla dávno) a asi po hodině začali vyjednávat a uvolnili silnici. V té době už jsme tam ale stáli nejméně dvě hodiny, možná i déle.

Mezitím se ale vyskytla další komplikace: pozdější řidiči nerespektovali, že mají zastavit po straně silnice a nechat volný průjezd, takže silnice byla plná aut ve dvou a místy i ve třech řadách, a když se blokáda uvolnila, stejně nikdo nemohl jet, protože proti sobě stály řady aut a blokovaly silnici. Vyřešilo se to tím, že auta sjížděla ze silnice a jela bokem (rozdíl v kvalitě nebyl nijak zásadní).

Místo abychom do kempu dorazili ve 13 hodin, jak byl původní plán, dojeli jsme až v 16 hodin a všechny plány byly vniveč.

Kemp leží stranou od cesty kousek od vjezdu do Národního parku Masai Mara. Je celý obehnaný elektrickým plotem, aby do něj nelezli sloni a lvi. Ústřední chatrč obsahuje bar, jídelnu a společenskou místnost. Je tam elektřina, ale žádá wifi. Potom je uvnitř toho oploceného prostoru několik velkých stanů. Jsou od sebe dost vzdálené a mezi nimi rostou stromy a vedou úzké kamenité chodníčky. Odložili jsme si věci do stanu, snědli výtečný oběd z místní táborové kuchyně a šli na procházku po okolí s masajským průvodcem.

Chodili jsme v okolí skoro tři hodiny. Náš hlavní vůdce je Masaj, nějak se jmenuje, ale prý mu máme říkat Jackson (jeho jméno bychom si asi nezapamatovali). Později, když jsme se skamarádili, nám řekl, že se jmenuje Lepori. Chodili jsme po jejich území, potom se k nám přidali ještě další dva mladí Masajové, ale nebyli tak chytří a angličtiny znalí jako Jackson. Dělali v podstatě křoví, ale bylo to dobré.

Masajové, když jdou „ven“, nehnou se bez dlouhého nože, luku, šípů, oštěpu a takové krátké tyčky, kterou používají na házení na krátké vzdálenosti. Cestou nám ukazovali, na co používají které rostliny, kde žijí jaká zvířata (poznají každou noru a vědí, kdo v ní žije), taky ukazovali střílení z luků, lezení po stromech a mluvili o té svojí „lesní moudrosti“.

Jackson je moc milý chlapík s plynnou angličtinou, má 26 let a 7 přímých sourozenců, ale jeho otec (před několika lety zemřel) měl kromě jeho matky ještě tři ženy a odpovídající počet dětí. Jackson bydlí ve vesnici opodál, a až budeme bydlet u Masajů, budeme v domě jeho matky. Jsme rádi, protože jsme se s ním v podstatě skamarádili a s Oliverem si vysloveně padli do oka. Je úžasné vidět je, jak spolu jdou ruku v ruce pastvinou, nebo jak ho Masaj učí střílet z luku. V jednu chvíli jsme asi sto metrů od nás zpozorovali impaly a jeden Masaj vybídl Olivera, že se k nim spolu přiblíží. Oba se přikrčili a potichu a dramaticky se plížili. Byl to legračně napínavý pohled na nesourodou dvojici malého bílého chlapečka v safari kalhotách a vysokého černého Masaje v červené dece. Náš vůdce mu slíbili, že mu vyrobí luk jen pro něj, a to nás všechny velmi nadchlo.

Vrátili jsme se do kempu se setměním, dali sprchu, snědli jsme výbornou večeři a šli jsme spát.

Ještě musím popsat náš stan: Je to v podstatě plátěný domek postavený na kamenné základně asi 4×5 metrů, vystupuje se do něj asi po dvou schodech. Uvnitř je gumová podlaha, tři normální postele s moskytiérou, nějaké poličky a dokonce i elektrické světlo (solární panel). Ke stanu patří venkovní sprcha (teplá voda, solárně ohřívaná) a splachovací záchod. Všechno je to v takové ohradě u stanu, která není přístupná zvenčí, jen ze stanu. Velmi pohodlné, ale přitom velmi přírodní a ekologické.

Před usnutím jsme poslouchali zvuky africké buše (rozhodně není ticho) a já osobně jsem si připadala velmi dobrodružně a románově. (Ráno nám potom říkali, že tam štěkaly hyeny, ale já jsem je v záplavě zvuků nerozeznala.) Spali jsme celou noc výborně. Několikrát jsem se probudila jen proto, abych si uvědomila, kde vlastně jsem (Afrika! Masai Mara!) a co to slyším (divoká zvěř!), a zase jsem spala.

 

Nairobi

První den

Přistáli jsme asi v půl čtvrté odpoledne a začalo martyrium příletových formalit. Nejdříve jsme vystáli dlouhou a nekonečnou frontu na vízum, šlo to pomalu a trvalo snad hodinu. Ale měli jsme všechno v pořádku (víza jsme vyřizovali on-line už doma) a odešli s kýženým razítkem v pase. Nezbylo než vyzvednout velkou kabelu, vyměnit pár dolarů za keňské šilinky a vyrazit do města. Měla jsem připravený tahák, jakými autobusy máme jet a kde přesedat, ale nakonec mi byl k ničemu. Při hledání zastávky autobusu před letištní halou jsme se vyptávali lidí a všichni nám říkali, že jízda do centra trvá dlouho a je složitá, ať vezmeme radši taxi. Petr nakonec vyměkl. Začali jsme vyjednávat s taxikářem, který stál první v řadě, ale neuměl moc anglicky, takže tam měl k ruce nějakou paní a ta mu dojednávala kšefty (vlastně asi všem, kteří na tom byli s jazykovou výbavou stejně jako on). Dohodli jsme se na tom, že nás zaveze přímo k našemu bytu a vezme za to 2700 šilinků, což je asi dost, ale ještě se moc nevyznáme.

Jízda byl dost zážitek. Provoz byl hustý, ale skoro nikde nejsou semafory, takže každý jede, jak umí. Klidně v protisměru, po krajnici, přes benzinky (přesně to dělal náš řidič, aby rychle předjel stojící řadu aut). Cesta trvala asi hodinu. Mezi řadami stojících a popojíždějících aut pobíhali pouliční prodavači a nabízeli řidičům pomeranče, banány, sluneční brýle, klobouky, kravaty, stojany na boty, míče, mobilní telefony, hračky, a bylo toho ještě mnohem víc, jenom už si to moc nepamatuju. Podivovali jsme se, jestli si vůbec někdo něco koupí a jak asi ten obchod probíhá, a za chvíli jsme to viděli na vlastní oči. Náš řidič si totiž chtěl koupit nějaký předmět, který jsem ale neidentifikovala, bylo to nějaké elektronické udělátko s tlačítky. Vyjednával s prodejcem v jejich řeči, a když se pohnula řada aut, popojel. Prodejce popoběhl vedle auta a jednání pokračovalo dál. Nakonec se stejně nedomluvili.

Oliver po celou dobu spal. Asi po hodinové jízdě jsme dorazili k našemu bydlení, které jsem rezervovala už doma na airbnb. Dala jsem řidičovi o stovku víc, takže dostal celkem 2800 šilinků. Zdálo se mi to dost a pořád jsem si ještě myslela, že jsme se mohli dopravit místními autobusy, ale po tom, co jsem zažila v Nairobi druhý den, už si to nemyslím.

Byli jsme rádi, že jsme se krátce před setměním kolem šesté hodiny dostali tam, kde jsme měli bydlet. Je to něco jako lepší čtvrť, domy jsou obehnané plotem, vrátný dovnitř nepustí nikoho cizího, museli jsme mu ukázat papír. Bydlíme v apartmánovém domě, v každém poschodí jsou dva apartmány. Ten náš je v nejvyšším poschodí, je obrovský, příjemně zařízený a jeho majitelka si vydělává tím, že ho pronajímá přes airbnb. Je tady asi pět pokojů, velký obývací prostor a kuchyně, každý pokoj má svou koupelnu a WC. Kuchyně je dobře zařízená se vším, co člověk potřebuje, a je k dispozici všem nájemníkům.

Druhý den

U snídaně jsme probírali s majitelkou bytu věci, co jsme potřebovali zařídit. Je to výborné, když se člověk může poradit s místním člověkem. Bytná nám řekla spoustu věcí, které bychom těžko zjišťovali, a dokonce i telefonovala, aby zjistila něco o autobusových jízdenkách do Mombasy.

Během dne jsme hlavně potřebovali koupit místní sim kartu, jízdenky na autobus z Nairobi do Mombasy za pět dní, najít hotel, kde budeme spát za pět dní, a vůbec podívat se, jak to tady chodí.

Do centra města to máme asi 6 km a dalo by se to dojít, jenže museli bychom přesně znát cestu, a to jsme neznali. Troufli jsme si jít pěšky k nejbližšímu obchodnímu centru, které je asi 2 km vzdálené. Pěší cesta byla také zajímavá. Čtyřproudá silnice s hustým provozem, a lidé chodí buď po krajnici nebo po vyšlapaném hliněném chodníčku, který byl po nočním dešti dosti blátivý a místy byly rozsáhlé, skoro nepřekonatelné kaluže. Po dlážděných chodnících ani vidu, i když všude chodilo hodně lidí, a tím myslím stovky až tisíce.

Došli jsme k tomu nákupnímu centru, které bylo obehnané plotem, jeden vstup pro pěší a jeden vjezd pro auta. U vstupu stáli policistka a policista, každý příchozí musel vyndat všechno z batohu i z kapes, a policajti ještě každého objeli nějakým pípacím zařízením. Teprve potom jsme mohli pokračovat. (Tento obřad nebyl specialitou Nairobi, setkávali jsme se s ním všude. Dalo se na to zvyknout a měla jsem dobrý pocit, že někdo dbá na naši bezpečnost. Nevím, do jaké míry je to pravda a jestli by odhalili nějakého teroristu, ale působilo to uklidňujícím dojmem.)

V nákupním centru byla velká samoobsluha a pár dalších obchodů. Koupili jsme tam autobusové jízdenky do Mombasy, které budeme potřebovat až za pět dní, ale bytná nám radila, ať neváháme, že před Vánoci bývá vyprodáno. Potom jsme koupili místní sim kartu a k našemu překvapení dokonce začala hned fungovat. V samoobsluze jsem koupila něco k jídlu a zmrzlinu pro Olivera a potom jsme našli autobus, kterým jsme dojeli do centra.

Město je zvláštní směsice vysokých skleněných budov a nepořádku hraničícího s bordelem. Není tady takový binec jako v Indii, ale pořádkem bych to rozhodně nenazvala.

Vystoupili jsme tedy v centru města (poznali jsme to podle mrakodrapů). Naším cílem bylo najít místo, odkud budeme za pár dní odjíždět do Mombasy. Chtěli jsme si tam také najít nějaký hotel, abychom se potom ráno nemuseli složitě dopravovat na autobus, protože o zdejší městské hromadné dopravě už leccos víme.

Kupříkladu vystupování z autobusu uprostřed města: kdyby snad někdo čekal něco jako autobusovou zastávku, byl by zklamaný. Autobus zastaví na tříproudové silnici v hustém provozu, cestující vystoupí a protáhnou se asi půlmetrovou mezerou mezi vedle stojícím a posléze i jedoucím autobusem, dávají pozor na svištící auta a prokličkují mezi nimi na chodník. Poznali jsme, že v Nairobi jde o život.

Našli jsme si klidnější místo na chodníku a vyndala jsem LP, abychom se podle mapky zorientovali, kde vůbec jsme. Přistoupil k nám nějaký místní chlápek, asi 35, a ochotně nám začal radit. Byl docela příjemný, takže jsme neodmítli jeho nabídku, že nás zavede tam, kde jsme potřebovali být. Bylo to asi půl hodiny pěšky, neustále jsme se prodírali mezi chodci a auty, Oliver byl středem pozornosti, všichni si s ním chtěli dělat high five. Bělochů chodících pěšky tady asi fakt moc není. Náš rádce nám ukázal, odkud jezdí autobusy do Mombasy. Chtěla jsem mu dát nějak drobné a zbavit se ho, ale on měl očividně jiné úmysly a v Petrovi našel tvárný materiál.

Petr mu svěřil, co ještě potřebujeme, a chlápek nám ukázal nedaleký hotel. Šli jsme se podívat na pokoj, bylo to docela dobré, a potřebujeme tam jenom přespat. Tak jsme si zamluvili a zaplatili pokoj. Potom jsme si dali nějaké vegetariánské jídlo v blízké restauraci. Pěkné bylo, že nám před jídlem donesli ke stolu džbán teplé vody s citronem a misku na umytí rukou. Jakmile jsme dojedli, náš dobroděj se opět zjevil. Bylo mi jasné, že nás hned tak nepustí, a za to, že nás vodí po městě, s námi bude chtít uzavřít nějaký obchod. Pořád jsem Petra nabádala, že nic nebudeme kupovat a že v žádném případě nepůjdeme do tmavých uliček.

No, zkrátím to, chlápek nás zavedl do jakéhosi obchodu, ale šlo se tam opravdu nějakým průchodem. Zastavila jsem a řekla jsem, že já a Oliver nikam nejdeme. Petr odvážně pokračoval do průchodu a byl tam asi 15 minut, my jsme na něj čekali na ulici. Nebylo to vůbec příjemné. Když jsme tam s Oliverem stáli, byli jsme snadným cílem různých naháněčů a obchodníků. Jako jediní běloši široko daleko jsme nemohli předstírat, že jsme místní. Navíc jsem nevěděla, jestli Petrovi nehrozí nějaké nebezpečí a proč je uvnitř tak dlouho, ale nechtěla jsem s Oliverem jít dovnitř. No prostě blbá situace.

Petr se potom vynořil, prý mu ukazovali nějaké domorodé ručně vyráběné předměty a něco od nich koupil, ale ještě mi neukázal, co to je. Potom nás náš průvodce zavedl do nějaké cestovky, co dělá safari, a to už jsem byla i dost protivná, protože safari nepotřebujeme a chlápek nás už jenom zdržoval. Petr ve své zdvořilosti pohovořil s vedoucím kanceláře a vzal si od něj vizitku, kdyby něco. Potom jsme se od našeho společníka nechali odvést na místo, odkud jezdí autobus 46, který nás měl odvézt domů, a konečně jsme se s ním rozloučili.

Samozřejmě že cesta zpátky nebyla vůbec tak jednoduchá. Autobus uvízl v nějaké zácpě a hodinu jsme v něm trčeli bez hnutí. Někteří lidi vystoupili, ale nám nezbývalo než sedět a čekat, protože jsme nevěděli, kudy se vydat. Zatímco jsme tam seděli uvíznutí, některé motorky a dokonce i pár aut to vzalo po chodníku. Asi po hodině nás autobus dovezl na nějaké místo, kde jsme měli vystoupit a jít někam jinam na jiný autobus. To jsme udělali, ale šli jsme strašně dlouho a nic jsme nenašli. Ptali jsme se kolemjdoucího a ten nám řekl, že jdeme úplně blbě, že to máme hodně daleko a že on jde na zastávku autobusu, který nás doveze tam, kam potřebujeme.

Potom se vydal takovým tím houpavým s strašlivě pomalým krokem člověka, který vůbec nikam nespěchá, a my šli vedle něj. Šla bych tak dvakrát rychleji, ale neznala jsem směr. Oliver jako kůzle přeskakoval kaluže a výmoly a očividně ho to bavilo. Stmívalo se. Už za tmy jsme došli na nějaké místo, které nebylo označené jako zastávka, ale stáli tam lidi. Náš chlapík řekl, že je to ono, a někam odešel.

Během pěti minut jely kolem dva autobusy 46, ale vůbec nezastavily, protože byly úplně plné. Opodál stály nějaké matatu (malé autobusky, které jezdí, až jsou plné, jezdí po nevyzpytatelných dráhách a prý nejsou moc bezpečné). Jejich naháněč viděl příležitost a všechny lidi čekající na autobus začal lákat do matatu. Ptali jsme se ho, jestli nás zavezou na zastávku Bangladéš (to jsme věděli od naší domácí) a on že jo. Než jsme nasedli, museli jsme Olivera přenést přes jemné klouzavé bahníčko, ve kterém by určitě upadl.

Tak jsme nasedli do matatu a byl to zážitek. Matatu vypadá trochu jako přerostlý tuk-tuk, vejde se tam 14 lidí, ale někdy prý klidně i 20. My jsme jeli ve čtrnáctičlenné sestavě. Důležitou součástí každého matatu je hlučná, ale fakt HLUČNÁ hudba. Když jsem se bavila s tím pohůnkem, musela jsem zplna hrdla křičet, abychom se slyšeli. No ale byla tma, my jsme se potřebovali dostat do bytu, netušili jsme, kde jsme a jak je to daleko. Nezbývalo nám nic jiného než se svěřit tomu matatu a doufat, že nás zaveze na zastávku Bangladéš.

Opravdu nás tam zavezl. Trvalo to asi deset minut, ale možná se mi to jenom zdálo tak dlouhé kvůli tomu příšernému randálu, co se linul z repráků. Vystoupili jsme a potom už jsme jenom jedním dotazem našli cestu do bytu.

Uffff, byl to opravdu náročný den, ale přežili jsme a dokonce i zařídili všechno, co jsme potřebovali.