Do Nairobi a domů

Dvacátý třetí den

Před sedmou na nás čekal tuk-tuk, kterého nám už včera objednal ochotný Vincent. Vyjížděli jsme s rezervou, kdybychom uvízli někde v dopravě, ale nestalo se to. Díky tomu jsme byli na stanovišti autobusu s hodinovým předstihem. Oliver se trochu nudil, ale mě bavilo pozorovat lidi a fotit.

Za tu hodinu jsem neviděla jediného bílého člověka. Řekla jsem to Petrovi a on na to: „Co by tady dělal? Že by sightseeing? Takových masochistů moc není!“ Podobné poznámky Petr chrlil celou dobu, co jsme na cestě. Mrzí mě, že jsem si je nezapisovala, protože už bych měla pěknou sbírku.

Teď musím napsat něco o zdejších kontrolách bezpečnosti. Už jsem se zmínila, že před vstupem do každého obchoďáku stojí hlídky s nějakým skenovacím zařízením a každého vstupujícího tím objedou. Někdy si nechají ukázat i obsah batohu. Je to sice trochu opruz, ale zase se člověk cítí bezpečněji.

V autobuse to mají dotažené ještě dál: při koupi jízdenky jim člověk musí ukázat pas, oni si opíšou všechny údaje. Před nastoupením do busu ho zase zkontrolují tím skenem, a než autobus vyjede, pohůnek v uniformě autobusové společnosti obejde celý autobus s foťákem a vyfotí si všechny pasažéry, jednoho po druhém. Oliver se přitom usmíval jako filmová hvězda. Účel toho focení jsem úplně nepochopila, snad aby později mohli lépe identifikovat mrtvoly?

A ještě chci napsat o tom, jak mají vyzdobené tuk-tuky a matatu. Jen málokteré z těch vozítek je decentně zbarvené, většinou jsou popsané a pokreslené příšernými barvami. Nápisy mají často biblické souvislosti, dnes jsem si třeba všimla: My teacher is a jewish carpenter, jindy tam měli citáty z Matouše a podobně. Přitom někteří jezdí jako prasata…

Autobusová jízda byla sice nekonečná (začátek v 8.30, konec asi v 17.30), ale zato poklidná. Oliver se díval na počítači na filmy a spal, já jsem pozorovala krajinu a zkoušela fotit za jízdy. Když jsme projížděli tím šedesátikilometrovým prašným úsekem, vyfotila jsem okolní krajinu, která byla celá pokrytá tenkou vrstvičkou jemného prachu ze silnice. Fuj.

Vesnice jsou nehezké, neuspořádané a často i blátivé. Přízemní betonové domky jsou často vyvedené v barnách mobilních operátorů, nikde nechybí chatrč s honosným nápisem hotel a neméně nadneseným názvem jako Paradise, Sea View a podobně.

Krajina jižně od Nairobi je krásná, znovu jsem obdivovala africkou oblohu a rozhledy… marná sláva, je to kolébka lidstva a má něco do sebe. Říkala jsem si, že i když je to všechno někdy únavné, prašné, horké, špinavé, drahé a nepohodlné, asi se zase budu chtít vrátit.

Do Nairobi jsme tedy přijeli před šestou. Děkovala jsem své všímavosti: když jsme odtud před dvěma týdny odjížděli, všimla jsem si, že kromě zastávky ve středu města autobus zastavoval i na okraji, a viděla jsem startující letadlo. Ptala jsem se tenkrát pohůnka a on mi skutečně potvrdil, že na zpáteční cestě můžeme vystoupit na této zastávce. Jedině díky tomu jsme to zvládli, protože jinak by to bylo časově nesmírně napjaté. Museli bychom asi půl druhé hodiny do centra a potom víceméně stejnou cestou další půl druhé hodiny na letiště, a stihli bychom to tak tak, nebo taky vůbec ne. Vystoupili jsme tedy prakticky na dohled od letiště a chytili taxíka. Nemilosrdně jsem usmlouvala tisícovku, protože už vím, kolik co stojí a nenechám se oblbnout. Petr už zkušeně přenechává všechno vyjednávání o cenách na mně.

Kolem sedmé jsme tedy byli na letišti. Odlet je až ve 22.50, ale osobně si radši v klidu počkám, než bych se chvěla obavami, jestli to stihnu nebo ne.

Dvacátý čtvrtý den, z Nairobi přes Dubaj do Prahy (a do Brna)

Olivera vzrušovalo, že poletíme v noci, a rozhodl se, že celou noc nebude spát. Let z Nairobi do Dubaje skutečně přečkal bdící a s dobrou náladou, ale v tranzitním prostoru na dubajském letišti se zhroutil do první volné sedačky a hned usnul.

My vlastně taky, ale ještě předtím jsem nastavila zvonění na mobilu, abychom nezaspali. Před dalším odletem jsme se totiž chtěli nasnídat v nějaké restauraci. Probudit Olivera bylo docela těžké, myslím, že se za námi po terminálu ploužil a napůl spal. V restauraci položil hlavu na stůl a okamžitě usnul, snídani jsme mu zabalili. Když bylo na čase odejít ke gatu, nemohla jsem ho probudit, jenom v polospánku protestoval: Proč pořád někam chodíte! Nějak jsme ho dostrkali do letadla a značnou část cesty do Prahy prospal.

Tohle je foceno ve vzdušném prostoru někde nad Íránem nebo Irákem:

Poslední příhodou na naší cestě do Keni a zase zpátky bylo jedno nepravděpodobné setkání: Než jsme dojeli domů, zastavili jsme se v naší nejbližší samoobsluze, protože jsme věděli, že lednička doma zeje prázdnotou. Mezi regály jsme zahlédli staršího nakupujícího pána, a byl to černoch. Nutno dodat, že na našem konci Brna moc černochů nevídáme. Na obvyklém místě v regálu jsme hledali máslo a podivili jsme se, že tam není. Vtom k nám přistoupil ten černý pán a plynnou češtinou nám řekl, že máslo bylo za nějakou dobrou cenu a lidi ho vykoupili. Tak nás to překvapilo, že jsme mu málem odpověděli jambo.

Ale neřekli jsme to, protože nám včas došlo, že už jsme doma.

 

Mombasa podruhé

Dvacátý první den, přesun do Mombasy

Kolem desáté jsme odjeli tuk-tukem na shromaždiště matatu, které odjíždějí do Mombasy. Oliver zkušeně zastavil jeden projíždějící tuk-tuk, jenom vyjednávání o ceně a cílovém místě nechal skromně na nás. Tuktukář nás zavezl na místo, odkud odjíždějí matatu do Mombasy. Matatu je malé dvanáctimístné vozidlo, které odjíždí bez pevného jízdního řádu v okamžiku, kdy najde dost cestujících. Během pěti minut jsme odjížděli. Největším opruzem bylo, že v autě neustále hrála protivná soudobá africká hudba, která je naprosto příšerná.

Asi po dvou hodinách nepřerušované jízdy jsme dojeli do Mombasy a dokonce i poznali místo, kde jsme chtěli vystoupit a odkud jsme to měli pěšky kousek do našeho hostelu. Byl to tedy náš historicky první bezproblémový přesun v Keni.

Pěšky jsme se odebrali k místu, kde jsme bydleli před pár dny a kde jsme si nechali velkou kabelu. Zbývalo ještě vyřešit odjezd do Nairobi za dva dny. On-line to prostě nešlo, museli jsme znovu do shopping mallu, kde je prodejní místo autobusové společnosti. Víme, že musíme odjet ve středu ráno do Nairobi, abychom stihli večerní odlet do Evropy. A musíme si nechat rezervu na případné silniční zátarasy a všeliké africké události.

Cestou do shopping mallu jsme už po několikáté potkali asi desetiletého černého kluka, který žebral výmluvným pohybem ruky k ústům, asi měl hlad, nebo to alespoň předstíral. Rozhodla jsem se, že koupíme nějaké jídlo a cestou zpátky mu něco z toho dám. Úspěšně jsme koupili jízdenky do Mombasy a zmrzlinu pro Olivera. Venku před obchodem jsem koupila od nějaké paní za stovku trs banánů, a když jsme šli kolem žebravého kluka, dva jsem mu dala. V tu chvíli mě napadlo, že ta žena, která mi je prodala, je možná jeho máma, a kluk jí je přinese zpátky, aby je mohla znovu prodat… Nebylo to tak, opravdu je hned rozloupl a snědl. Ohlásil nám to Oliver, který se za ním ohlížel.

Dvacátý druhý den

Chtěli jsme konečně vidět historickou část Mombasy, a chtěli jsme ji vidět dřív, než začne vedro, takže už v půl osmé jsme seděli v tuk-tuku a jeli ke staré pevnosti Fort Jesus, která stojí na břehu moře, postavili ji Portugalci před několika sty lety a je údajně nejzajímavější historickou památkou Mombasy. Zvenku byla veskrze nezajímavá: jenom stěny a jinak nic, zčernalá a místy oprýskaná omítka. Před vstupem mohutná informační tabule, že je to památka UNESCO. O kvalitě afrických památek UNESCO už mám své pochybnosti. Cedule také uváděla zajímavé informace o vstupném: cizinci 1200, obyvatelé východoafrických států 400, obyvatelé Keni 200. Částka 200 šilinků by mi připadala adekvátní, ale za Keňany jsme se vydávat nemohli, tak jsme se rozhodli, že pevnost vynecháme. Myslím, že jsme o nic nepřišli.

Vydali jsme se do uliček starého města kolem starého přístavu. Hezké bylo, že na nárožích byla velmi často mapa starého města s puntíkem „you are here“. Taky tam byla informační cedule o historii toho místa a fotka, jak to vypadalo v dobách rozkvětu. To bylo fakt zajímavé, z těch fotek dýchala koloniální atmosféra, která už dávno vzala za své a člověk si ji mohl jen představovat. Uličky byly úzké a nijak zvlášť nekypěly životem, starý přístav už nefunguje, domy byly zašlé a polorozpadlé, ale mělo to jisté kouzlo. Vyfotila jsem si jedny krásně zdobemé dveře a musím říct, že mezi těmi neudržovanými ruinami to bylo to nejhezčí, co tam bylo k vidění:

Vydali jsme se tedy směrem do labyrintu starých ulic, ale vtom na nás volal nějaký místní pán, který čistil ryby. Upozornil nás, že uličky nejsou bezpečné a že si máme schovat foťáky a držet batohy. Poděkovali jsme mu a opatrně šli dál. Po několika minutách proti nám zběsilým tempem běžel nějaký výrostek a pár kroků za ním chlapík v uniformě. Došlo nám, že vlídný čistič ryb si asi nedělal legraci, a rychle jsme zamířili k hlavnější ulici. Tím pádem jsme byli se starou Mombasou rychle hotoví, chytli tuk-tuk a jeli zpátky do našich bezpečných končin, kde už to známe.  Věděli jsme, že to bude naše poslední africké moře na bůhvíjak dlouho, tak jsme si to chtěli užít. Znovu mě fascinovala oslňující bělost písku, opravdu jsem musela mhouřit oči, aby se to dalo vydržet.

 

Podvečer jsme strávili u bazénu, Oliver si chvíli hrál karty se stejně starým africkým chlapečkem, a až se setmělo (kolem sedmé večer), vznikla na našem dvorku parta pěti dětí ve věku 6-8 let, Oliver byl mezi nimi jediný běloch, a společně začali honit bílého králíčka, který na dvorku bydlí. Králík nebyl úplně bez šancí, schovával se do křovin a různých schovávaček, dvůr je velký a prostorný, a děti se vydržely bavit aspoň hodinu. To nebylo špatné. Po večeři jsme museli začít balit, protože zítra odjíždíme.

Malindi

Patnáctý den

Dopoledne nemáme nic na práci, hlavním bodem dnešního programu je odlet z Lamu do Malindi v 11.55. Po desáté hodině se loďkou necháme odvézt na sousední ostrov, kde je letiště. Tamní bezpečáci byli mnohem ostražitější než ti v Malindi před několika dny: Nenechali nám ani vodu a přiměli mě vyndat a ukázat jim cestovní šachy, které mají vespodu malé magnety… Magnety jsou prý nebezpečné, i když tak úplně nechápu, jak bych mohla třícentimetrovými šachovými figurkami ohrozit malé dopravní letadlo pro šedesát cestujících. Nakonec to uznali i bezpečáci a nechali nás projít. Měla jsem obavy spíše z opalovacích prostředků, které jsou balené ve větším než povoleném 100 ml balení, ale ty prošly, naštěstí.

Po 25 minutách letu bez událostí jsme přistáli na letišti v Malindi a bez váhání chytili tuk-tuk do místa, kde budeme bydlet a které je asi 10 km od letiště. Bydlení, které jsem našla a rezervovala už doma přes booking.com, bylo velmi příjemným překvapením, ale podrobněji to všechno popíšu později. Olivera nadchl bazén, takže jsme se hned po příjezdu šli vykoupat. O chvíli později se Petr vydal prozkoumat zdejší restauraci a vrátil se s dobrými zprávami: bohatý výběr jídel a ceny více než příznivé. Blížila se třetí hodina a my jsme od rána nejedli, takže volba byla jasná.

Zdejší restaurace mě dost ohromila, protože se vymyká všemu, co jsme zatím viděli. Je prostorná, s vysokou doškovou střechou, stoly jsou kryté bílými čistými ubrusy, na nich prostřené sklo a všechno, co bychom v Africe snad ani nečekali. U sousedního stolu seděli nějací starší bílí muži a později jsme se dozvěděli, že jsou to majitel a manažer zdejšího komplexu. Manažer za námi přišel a porozprávěli jsme spolu. Je to Ital, teď žije v Keni, ale dříve pracoval někde v Polsku a jezdíval i přes Brno. Celý komplex, kde jsme ubytovaní, byl postavený před dvěma lety, je to několik domů kousek od moře a mezi stromy. Ty stromy jsou vzrostlé a očividně tady stály dříve než ty domy. Projektoval je majitel, a udělal to opravdu dobře. Areál je obehnaný zdí, je možné vstoupit do něj dvěma branami, u kterých stojí vrátný, zaznamenává veškeré pohyby a nikoho podezřelého nepustí dovnitř.

Na jídlo jsme sice čekali poněkud déle, ale čekání jsme vyplnili přátelským hovorem s manažerem. Když nám začali nosit jídlo, nestačili jsme se divit. Objednali jsme totiž beef stew pro Petra, chicken and rice pro Olivera a vegetable curry pro mě. Přinesli nám šest skleněných mís té největší velikosti, jaké máme doma. Nacpali jsme se k prasknutí a ještě pořád zůstávala spousta jídla. Nechali jsme si to naložit a jeden velký talíř, že to dojíme později. Číšníci nám to ještě zabalili do alobalu, očividně jsme nebyli první, kdo nedokázali pozřít zdejší obrovské porce. Na pokoji jsme do strčili do lednice a na druhý den jsme z toho obědvali a večeřeli (k večeři jsem k tomu uvařila šest brambor). Teprve potom jsme nad tou hromadou jídla zvítězili.

Ale ještě musím napsat o spoustě dalších věcí. Náš pokoj je v prvním poschodí jednoho z těch domů. Je prostorný a celou jednu stěnu tvoří francouzské okno na stejně prostorný balkon, odkud je výhled do zahrady a k bazénu. Součástí pokoje je i malý kuchyňský kout (vařič, konvice, základní nádobí, dřez, lednička, police na potraviny), který se dá zavřít za nějaká dvířka, takže i když není umyté nádobí, člověk to nevidí. K tomu ještě velká koupelna i s bidetem. Je to zdaleka nejpohodlnější bydlení jaké jsme tady měli, a za cenu velmi příznivou (chytila jsem to v nějaké akci na booking.com, jinak by to asi bylo dost drahé).

Po tom opulentním pozdním obědě se Petr rozjel nakoupit do města, já jsem s Oliverem šla k nedalekému moři. Petr udělal obří nákup v supermarketu, protože tady budeme pět dní a chci většinou vařit.

Pláž máme opravdu blizoučko a je pěkná písčitá, ale moře bylo hnusně hnědé. Nebylo to pro mě žádné překvapení, protože jsem si toho všimla už při přistávání letadla. Asi osm kilometrů odtud se do moře vlévá nějaká řeka, a ta její hnědá voda se rozlévá do moře na velkou plochu a tvoří tu nepříjemnou hnědost. Ale my máme bazén, takže to není moc velké neštěstí. Místní lidi nám vysvětlili, že normálně je moře krásně modré, ale teď nějak kvůli počasí zhnědlo. Prý tak za týden už to bude zase dobré, a to už tady ale nebudeme.

Šestnáctý a sedmnáctý den

Když jsem ráno vyndávala z lednice jogurt, všimla jsem si, že lednice vůbec nechladí. Zašla jsem na recepci, ohlásila to a požádala o nápravu.

Potom jsem se vrátila a posnídala ten jogurt s ananasem (čerstvý je neskutečně dobrý a nesrovnatelně lepší než to, co kupujeme u nás). Zašli jsme k bazénu dlouhé hodiny jsme tam byli sami, takže jsem si připadala jako v soukromé rezidenci.

Bylo skoro poledne a naše lednička pořád ještě nechladila a nikdo nepřišel. Vyhledala jsem tedy toho italského manažera, řekla mu to, a během pěti minut se začaly dít věci. Přiběhli dva chlapíci, z vedlejšího neobydleného apartmá přinesli lednici a tu naši nefunkční odnesli. Jak prosté, ale chce to říct tomu správnému člověkovi.

Navečer jsme se zase vydali do středu města, protože potřebujeme najít bankomat a koupit ovoce. Šli jsme pěšky, není to daleko. Oliver byl prima, ničemu se nedivil, nad ničím se nepozastavoval, jenom šel a koukal. Nakoupili jsme v největším zdejším supermarketu a zpátky jeli tuk-tukem, protože jsme měli kyblík zmrzliny, a ten bychom v tuhém stavu nedonesli, kdybychom šli pěšky. Před supermarketem jsme si vzali tuk-tuk a já už jsem měla představu, že víc než stovku za něj nedám. Tuktukář to na mě asi nějak poznal, protože si řekl o stovku, a mně to přišlo jako dobrá cena pro mě i pro něj.

Další den jsme strávili u bazénu a procházkou kolem pláže. Na pláži jsme potkali chlápka, co se nám představil jako „kapitán Ali“, a že prý má loď a dělá krásné projížďky s obědem a potápěním a tak dále… řekli jsme mu, že se rozmyslíme.. Dotazem na recepci našeho hotelu jsme zjistili, že jeho cena je normální. Řekli jsme si, že to zkusíme, a odpoledne jsme se s Alim domluvili na zítřejší den. Vyprávěl nám, že součástí výletu je i oběd z plodů moře čerstvě upečených na pláži. Věděli jsme, že Oliver by to nejedl, tak jsme usmlouvali, že Oliver pojede za poloviční cenu a nebude nic jíst.

Po návratu z procházky po pláži se mě Oliver dramatickým hlasem zeptal: „Mami, víš co ze mě kape?“ (Byla pod ním malá loužička). A sám si odpověděl: „Pot!“ Petr se chopil nahrávky a ptal se ho, jestli z něj kape pot nebo nad.

Den u bazénu utekl jako voda, a po šesté hodin jsme se vydali do místní restaurace na večeři, když je ten poslední den v roce. Po předchozích zkušenostech jsme si objednali jen dvě jídla, abychom to zase nemuseli dojídat další den. Bylo asi půl sedmé. Číšník se nás ptal, jestli chceme večeři třeba na osmou, a Petr mu řekl, že už máme hlad, takže as soon as possible. Tušili jsme, že to nebude žádný kvapík, ale že to skutečně přinesou až po osmé hodině, to jsme fakt nečekali. Většinu času jsme se dohadovali, jestli ta rýže (Oliver si objednal rizoto) už je sklizená a ta ryba (Petr si dal nějakou rybu) ulovená. Nebo jsme uvažovali, jestli už přišel kuchař do práce. Ale už si tak trochu začínáme zvykat na africké hakuna matata, takže jsme si v klidu pěstovali hlad. Ze dvou přinesených porcí jsme se opravdu najedli všichni tři a bylo to zase dobré.

Silvestrovský večer se nijak nelišil od ostatních, venku byl klid, žádné ohňostroje ani střelba, vypili jsme s Petrem sklenku vína a šli spát dávno před půlnocí.

Osmnáctý den, výlet lodí

Ráno jsem pro Olivera namazala sendviče, aby nehladověl na našem lodním výletě, a v půl desáté jsme se setkali s naším kapitánem Alim. Trochu mě to překvapilo, v duchu jsem počítala s tím, že včera sbalil zálohu 500 šilinků a dnes už ho neuvidíme. Prozíravě jsem vzala přesně odpočítanou částku, na které jsme se včera dohodli, a ani o šilink víc. Ali nás odvezl tuk-tukem na místo na pobřeží, odkud vyplouvají výletní bárky. Potvrdilo se moje tušení hraničící s jistotou, že to není žádný kapitán, ale jenom nadháněč turistů. Jeho úloha skončila tím, že nás dovezl k lodi a předal skutečnému kapitánovi. Taky nám řekl, že cena je vlastně o tisícovku vyšší, než říkal včera. Narazil na mě, dala jsem mu dohodnutou částku s tím, že víc nemám a že platí to, co jsme domluvili včera. On měl jakési řeči o kapitánovi a vstupném do mořského parku a já nevím co ještě. Nechtěla jsem být moc zlá, tak jsem přistoupila na kompromis, že doplatíme 500 (je to asi sto korun, takže opravdu šlo jen o to, že změnil včerejší dohodu, a já to prostě nemám ráda). Peníze měl stejně dostat, až nás po výletě zaveze do hotelu, protože jsem s sebou fakt neměla nic navíc.

Na lodi už bylo asi dalších dvacet lidí, většinou Italů. Malindi je totiž z nějakého důvodu velmi oblíbené mezi bohatými italskými důchodci, kteří si tady kupují letní domy, nebo sem aspoň jezdí do apartmánu.

Vypluli jsme jen s mírným zpožděním a zamířili do míst, kam už nesahá ta hnědá voda z řeky. Lodníci začali házet do vody kousky chleba a skutečně přilákali stovky ryb, malých i docela velkých, tak desetikilových. Oliver s Petrem nasadili šnorchly a šli do vody, jenže ryby mezitím sežraly chleba a zmizely, takže jich moc neviděli.

Mezi cestujícími na naší výletní lodi byla i jedna muslimská žena v dlouhém hábitu a šátku na hlavě. Říkala jsem si, jestlipak půjde do vody a co si odloží… do vody šla a neodložila vůbec nic, šla v hábitu a se šátkem na hlavě. Neuměla plavat, takže se držela plavacího kola a nevzdalovala se od schůdků, kterými se dalo vylézt na loď, takže bránila všem ostatním lidem v pohybu… Divní lidi, ti muslimové.

Potom jsme pluli podél pobřeží ve skutečně nádherně azurové a čisté vodě, až jsme asi po půl hodině dorazili na malý písečný ostrůvek. Loď zakotvila, my jsme vyskákali do vody a lodníci se dali do přípravy oběda. Bylo to opravdu krásné: bílý píseček, nádherně čistá a teplá voda hrající všemi odstíny modré, sem tam nějaká rybka nebo mořská hvězdice.

Bavilo mě chodit v tom písku na mělčině a sledovat, kde co připluje. Těch ryb nebylo nijak moc, ale stejně to bylo pěkné. Potom lodníci nachystali na palubě lodi stoly a začali servírovat čerstvě grilované rybí steaky (nevím z jaké ryby, ale byly výborné a bez kostí), rýži, omáčku a opečené toasty, k pití kolu, fantu, sprite a vodu. Jídla byly opravdu hromady a nikdo neměl problém s tím, že ochutnával i Oliver (fakt jenom uzobával). Z těch rybích steaků jsme se docela najedli, ale to ještě nebyl konec.

Dalším chodem byly hromady čerstvě grilovaných krevet. Ony nevypadají nijak vábně, a proto mě dost překvapilo, že je Oliver chtěl ochutnat – a zalíbily se mu natolik, že jich vyloupal a snědl asi pět, možná i víc. Opět to nebyl žádný problém, protože na dvou obřích mísách jich byly stovky. To už jsme začínali maličko funět, ale ještě nebyl konec. Přinesli ještě dvě mísy grilovaných humrů a Oliver ani tentokrát nezůstal pozadu. Humři byli výteční, ale víc než jednoho už jsme nezvládli. Jeden chlápek jich snědl nejmíň pět, ale bylo na něm vidět, že jídlo je jeho koníčkem.

Než lodníci uklidili stůl a grilování, ještě jsme se cachtali v té teploučké vodě a pozorovali mořské hvězdice. Občas jsem zahlédla i mořského ježka a vyškolila jsem Olivera, že na ně v žádném případě nesmí šlápnout. Bylo to docela jednoduché, oni byli na kamenech a kameny byly na bílém písku dobře vidět, takže Oliver se ježčím bodlinám úspěšně vyhýbal. Posledním chodem toho hodokvasu bylo ovoce: tak lahodné ananasy jsem už dlouho nejedla. S melouny a banány už jsem se ani neobtěžovala.

A byl čas vyplout zpátky. Po celou plavbu jsem s Oliverem ležela na něčem, co by se asi dalo nazvat horní palubou, ale byla to vlastně jen střecha, která dělala stín na hlavní palubě.

Připluli jsme v pět hodin, čas zbývající do večeře jsme strávili u bazénu.

Všimli jsme si, že Silvestr je tady úplně obyčejný den, ale Nový rok se slaví mnohem více, Odpoledne a podvečer byla naše klidná vedlejší ulička rušná jako mraveniště, plná motorek a tuk-tuků, všichni zběsile někam jezdili a troubili, byli svátečně oblečení. Z našeho balkonu jsem pozorovala, jak na motorce velmi často jelo až pět lidí a do tuk-tuku se jich narvalo asi patnáct. Kam jezdili a co tam dělali, to netuším a neměla jsem moc chuti se jakkoli zapojit do jejich radovánek.

V devět večer všichni černoši někam odjeli a naše ulička byla zase klidná, jako byla včera a jako by se nikde nic neslavilo. Zítra opouštíme Malindi a jedeme do Mombasy.

Lamu

 

Dvanáctý, třináctý a čtrnáctý den

Dnes nemáme v plánu nic zásadnějšího než koupání a odpočinek. Posnídali jsme palačinky s ovocem v restauraci, která patří naší paní domácí. Přitom jsme krmili jedno mrňavé vyhublé kotě. Tak hubené kotě jsem v životě neviděla. Přinesla jsem jednu z papírových misek, které jsem si předtím koupila na jogurt, a nalila jí trochu mlíka, co máme do kávy. Kočočka se do toho hladově pustila, tak jsme jí začali dávat i kousky palačinky. Myslím, že než odsud odjedeme, trochu ji vykrmíme.

Nahoře vidíte restauraci, ve které jsme často jídávali (když se podíváte pozorně, uvnitř uvidíte dřepícího Olivera). Mezi restaurací a vedlejším domem je úzká ulička, která vede k našemu domečku.

Před desátou jsme se vydali pěšky na pláž. Mělo to být asi 30 minut pěšky, nebo jsme si mohli najmout loďku za 300 šilinků. Řekli jsme si, že si za ty peníze radši koupíme pivo a půjdeme pěšky, abychom měli nějaký pohyb.

Byla to docela zajímavá procházka kolem moře… ne že by to mělo kvality středomořské promenády, jsme přece v rovníkové Africe, a to jsou úplně jiná měřítka. Míra nepořádku a smradu nepřekračovala únosnou mez. Šlapali jsme tak usilovně, že jsme předcházeli nákladní osly nesoucí na zádech kde co od zámkové dlažby (ano, asi se tady bude dláždit nábřeží) až po bambusové klacky a plastové láhve s pitnou vodou.

Došli jsme do sousední vesnice, kde stály u moře opravdu výstavné a velké domy. Patří Američanům, kteří si tady kupují nemovitosti a tráví v nich dovolenou, ale ty domy jsou většinu roku prázdné. Kus za vesnicí se táhne dlouhatánská prázdná pláž prakticky beze stínu, ale my jsme našli strategicky rostoucí palmu a usadili se pod ní. Bez stínu by člověk pošel nejpozději za hodinu. Oddávali jsme se klasickým plážovým činnostem (budování pyramid a hradů, hrabání říčního koryta i s přítokem – říkali jsme mu Amazonka) a chodili jsme zkoumat pobřeží. Táhne se dlouhé a pusté kilometry. Na celé několikakilometrové pláži jsme byli zpočátku sami, odpoledne se tam pár lidí objevilo, ale ti nejbližší byli několik set metrů daleko.

Kolem třetí hodiny jsme cítili, že delší pobyt na pláži, byť jsme byli často ve stínu palmy, by nám nemusel být k užitku, a radši jsme se zvedli. Cestou zpátky jsme se zastavili v restauraci na ovocný džus, a u toho se musím zastavit. Tady dělají v každé restauraci na požádání džus z čerstvého ovoce, které zrovna mají. Není to jen vymačkaná šťáva, ale i trochu dužina, dělají to do půllitru, je to studené, čerstvé a neuvěřitelně lahodné. Oliver si je oblíbil a už ochutnal džus z manga, ananasu, pomeranče, mučenky. Míchají různé kombinace, co si kdo řekne. Je to fakt velikánská dobrota.

Cestou domů nám Oliver svěřil, že něco objevil: nejlepší prý je „usmívat se na všechny“, oni jsou potom na něj milí. To jsme mu schválili.

 

Další den ráno jsme se po snídani v naší hospůdce loudavě vydali na pláž. Už se začínáme přizpůsobovat zdejšímu rytmu: nikdo neudělá rychlý pohyb, nikdo neprojevuje přehnanou iniciativu, a já mám dojem, že nikdo ani moc nepřemýšlí. Když si objednáme snídani, asi půl hodiny se nic neděje a potom se pohůnek přijde ještě dvakrát zeptat, co jsme to vlastně chtěli. Už jsme si zvykli, že mezi objednáním jídla a chvílí, kdy začneme jíst, je spooooousta času na Oliverovo psaní a počítání i na to, abych v klidu nachystala svačiny na pláž.

Po zdlouhavé snídani jsme tedy vyrazili na osvědčené místo pod palmou na pláži za vedlejší vesnicí. Je to asi 3 km chůze a často odháníme lodníky, kteří nám nabízejí svezení. Říkám jim, že chceme jít pěšky, a vůbec nekecáme, protože jinak bychom neměli žádný pohyb, a to by nás ničilo..

Den na pláži proběhl bez výraznějších událostí, pokud nepočítám asi půlmetrovou modrou chcíplou rybu, kterou moře vyvrhlo na písek nedaleko nás. Oliver si nejdřív myslel, že je to plastová hračka. Ale byla opravdová a chcíplá.

Odpoledne se na pláž začali stahovat místní výrostci se svými oslíky, které dosti nevybíravě nutili vlézt do vody. Oslíkům se vůbec nechtělo a kluci je nutili tím, že je popadli za zadní nohy a bezbranný oslík musel po předních docupitat až do vody. Myslím, že když už byl ve vodě, docela se mu to líbilo.

Cestou do města Lamu jsme odbočili do sousední vesnice jménem Šela. Není tak památná jako Lamu, ale mnohem čistější a lépe udržovaná, protože tam hodně domů patři cizincům, kteří o ně pečují a kolem sebe uklízejí.

Ještě musím napsat, co patří k mým nejintenzivnějším africkým zážitkům: napít se studené tekutiny, když má člověk opravdu hodně velkou až pekelnou žízeň. Ten pocit blaha v ústech je nepopsatelný, a je skoro jedno, jestli piju vodu, ovocnou šťávu nebo pivo.

Další den ještě před snídaní jsem se vydala sama na fotovýpravu. Usedla jsem naproti vchodu do místní tržnice a tvářila jsem se tuze nenápadně. Jakmile jsem viděla přicházet zajímavého člověka, namířila jsem foťák před sebe, ale ne na něj, a jenom jsem počkala, až mi vešel do zorného pole. Vůbec to nevypadalo, že toho člověka fotím. Předstírala jsem že fotím něco úplně jiného, ale co už mám dělat, když mi sám vlezl do záběru, že jo.

U snídaně se odehrála legrační scénka: v našem pokoji máme malý koš na odpadky, který byl za tři dny už úplně plný. Vzala jsem jej tedy do přední hospůdky a předala ho pohůnkovi s prosbou, ať s tím něco udělá. On je asi mdlého ducha a angličtinu taky moc neovládá, takže ode mě vzal koš, někam jej odnesl… a od té chvíle už jsme jej neviděli. Odpadky dáváme do igelitky.

Část dne jsme strávili na pláži, ale foukal hodně silný vítr, takže některé plážové činnosti (třeba ležení na písku) byly tak nepříjemné, že byly až vyloučené. Vydali jsme se tedy na dlouhou procházku podél moře a došli jsme do míst, kde už nebylo ani památky po lidech nebo domech. Byly tam jenom čtyři živly: vzduch v podobě prudkého větru, voda v podobě moře, země v podobě písku a oheň v podobě slunce. Velmi zvláštní, archetypální a silná konstelace. Pláž byla široká asi 150 metrů a na jejím okraji se zvedaly duny porostlé řídkou suchomilnou vegetací. Silný vítr hnal zrnka písku těsně nad zemí. Bylo to tuze africké.

Ani dnes jsme tam nevydrželi dlouho, to slunce je opravdu spalující a nikdo z nás nestojí o úpal, rudá záda a rozpraskané rty. Cestou z pláže jsme se zastavili v oblíbené hospůdce, abychom si dopřáli ten vrcholně příjemný pocit chladného doušku v ústech a přitom pozorovali místní obyvatele. Oliver se vytasil s postřehem, že toto město by se místo Lamu mohlo jmenovat spíš Oslo nebo Odpadko. Obojí by bylo příhodnější, protože lamu jsme tady neviděli, ale oslů stovky a odpadků hromady.

Ještě bych měla popsat jeden zdejší fenomén, a to jsou dřevěné plachetnice zvané dhou. Není to žádný laminát, ale poctivé dřevo a jedna velká trojúhelníková plachta z klasické plachtoviny. Ty lodi velmi často ani nemají motor, opravdu jezdí jenom na vítr, kterého je tady asi dost. Nabízeli nám celodenní výlet, ale řekli si o nehorázné peníze, tak jsme si pomysleli něco o narvání do špic.

Přelet do Lamu

Jedenáctý den

Dnes v jedenáct dopoledne odlétáme do Lamu a tomu je podřízen náš program: vstáváme v šest, abychom byli připravení v sedm, kdy má přijet objednaný taxík a odvézt nás na letiště do Malindi. V 7.15 po něm není ani vidu, začínáme se shánět po recepčním Vincentovi, který ještě spí. Požádáme vrátného, aby nám ho pomohl sehnat. Vrátný se nekonečně pomalým krokem člověka, který nemá a-b-s-o-l-u-t-n-ě nic důležitého na práci, vydává k recepci. Teprve tam vyndá z kapsy mobil, aby zavolal Vincentovi (proč to neudělal už ve chvíli, kdy jsme ho oslovili, to ví jenom on a nějaké jeho božstvo). Zjistí, že má vybitou baterku. Podám mu svůj mobil, aby volal z něj, on si ovšem nepamatuje číslo. V tu chvíli sahám do svých papírů, vyhledám číslo na Vincenta a Petr mu z našeho mobilu volá. Vincent rozespalým hlasem slíbí sehnat jiného taxíka a zavolat nám zpátky. Když se několik dlouhých minut neozývá, Petr mu volá, Vincent to nezvedá. Čas se krátí a letadlo nepočká, bereme tedy věci do svých bílých evropských výkonných rukou a odcházíme k silnici, kde si chceme chytit taxi sami. Nejprve ale musíme tuk-tukem za stovku šilinků na křižovatku, kde mají taxíky hnízdo. S jedním se dohodneme, a nekompromisním smlouváním dokonce srazím cenu o tisícovku.

Během dvouhodinové jízdy taxíkem přichází několik omluvných sms od Vincenta, který se diví, že pro nás nepřijel ani druhý objednaný taxík. V deset hodin jsme na letišti v Malindi, je to výborný čas, letadlo má letět v jedenáct. Při odbavení se dozvídáme, že let je odložen a poletíme nikoli v jedenáct, ale ve čtvrt na dvě. K čertu s africkou organizovaností, výkonností a spolehlivostí.

Několik postřehů z cesty mezi Mombasou a Malindi: viditelně přibývá muslimů, malých mešit a zahalených ženských. Ocitáme se v části Keni, kde má očividně navrch islám.

Kolem silnice vidíme hliněné domky v různém stadiu dokončení, takže je vidět, jak je budují: nejprve postaví konstrukci z tenkých větví a na tu potom naplácají oranžově červenou hlínu. Ale tyto domky mají dveře a dokonce i okenní otvory normální velikosti a šikmou střechu, takže je vidět, že to jde postavit i ze zdejších materiálů. Jenom masajské ženy stavějí pořád stejně, jak je to naučily jejich matky a babičky, a postrádají vynalézavost a puzení udělat nějaký krok jinak, než jak se to dělá odedávna. A chlapi na to kašlou, co by se zalamovali se stavěním, když to dělají ženské. Takže bydlí v těch vrcholně nepohodlných chatrčích, ale je jim to jedno.

Ve městech se stavějí normální domy s betonovým skeletem a stěnami vyzděnými z nějakých tvárnic, ale vzpěry mezi těmi betonovými patry a lešení vůbec nedělají z železných trubek jako u nás, ale z dřevěných kmínků. Vypadá to zvláštně.

Let trval jenom třicet minut, a než jsme se nadáli, přistávali jsme v Lamu. Letiště je malé, takže lidé vystoupili po schůdkách z letadla na plochu a šli pěšky k malé letištní budově, a vedro bylo spalující.

Před budovou na nás čekali dva chlápci v dlouhých nočních košilích. Poslala je pro nás paní, od které si pronajmeme domeček. Chlapíci popadli naše batohy a vedli nás k loďce. Lamu je totiž na ostrově, ale není daleko od pevniny, takže plavba trvala jen pár minut. Naši společníci nás zavedli do domku, kde máme bydlet. Jeden z nich nám slíbil, že nás později odpoledne provede po městě.

Ze všeho nejdřív jsme dali sprchu a potom oběd v restauraci, která je pár kroků od našeho bydlení. Za dvě hodiny přišel náš průvodce a vydali jsme se na dvouhodinovou prohlídku města, které je památkou UNESCO.

Abych to zkrátila, bylo to zklamání. Město je sice staré a plné mešit, ale nikterak působivé, a hlavně: všude panuje strašný nepořádek, smrad, oprýskanost a zanedbanost. Našim památkám (a nemusí být ani v seznamu UNESCO) to nesahá ani po kotníky. Asi je to moje chyba, čekala jsem od toho víc a nemám poměřovat památky UNESCO naším metrem. Ten africký je očividně kratší. Nicméně zajímavé to bylo. Průvodce nám vyprávěl o historii, upozorňoval nás na zajímavé architektonické detaily, zavedl nás na střechu jednoho domu, odkud byl výhled, a protahoval nás uličkami tak úzkými, že se v nich s obtížemi vyhnuli dva lidé.

Kvůli zdejšímu vedru stavěli úzké ulice, aby se v nich držel stín. Domy se do ulic obracejí takříkajíc zády a nemají skoro žádná okna. Podařilo se nám do jednoho z domů vstoupit a uvědomili jsme si, že to pravé a důležité je uvnitř: nádvoří se stromy a někdy i bazénem, a pokoje mají okna do toho nádvoří.

Hodně zdejších domů je postavených z kusů korálů velkých asi jako dlaň, jejichž čelní stěna je opracovaná do roviny. Vypadá to pěkně, jenom jsem myslela na to, kolika nebohým korálnatcům rozlámali domečky, aby si mohli postavit ty svoje… Ty nejhezčí a krásně renovované domy patří cizincům, většinou Američanům. Průvodce nám ukázal jeden a řekl, že jistý Američan jej koupil za 3 miliony keňských šilinků (necelý milion korun) a potom jej za 30 milionů opravil…

Ve městě žije asi dvacet tisíc obyvatel, většina z nich muslimů, bělochů je necelých deset procent, a na dva lidi zde bydlí jeden osel. Oslíci nosí náklady a vozí lidi a jsou vesměs roztomilí, ale samozřejmě dosti často ser… a nikdo po nich neuklízí. Oliver podotkl, a dost mě tím překvapil, že mají „smutek v očích“. Nejraději by je všechny hladil, což mu důrazně rozmlouvám.

Po stranách uliček je takový rygólek a v něm teče voda z kanalizace, která nijak nevoní. Lidi tady nemají jako domácí zvířata psy, ale spíš kočky, těch se po ulicích toulají stovky. Několikrát jsme taky viděli člověka, který si na nějakém improvizovaném vodítku vedl… kozu.

Hodně chlapů nosí takové ty bílé noční košile až na zem a na hlavě vyšívané čepičky. Ženy chodí celé zahalené a všechny mají zahalené vlasy. Za celé odpoledne jsem potkala snad jenom dvě bílé evropsky oblečené ženy. Náš průvodce s námi mluvil normálně, když jsme byli na odlehlých místech, kde nás nikdo neviděl. Ale potom jsme přišli na nějaké náměstíčko plné lidí, a průvodce, když mluvil ke mně, si kladl ruku před ústa. Očividně bylo nějak nepřijatelné, aby se mnou mluvil, ale bylo mi trapné se na to ptát (A proč si přikrýváte pusu, když se mnou mluvíte? To se nějak stydíte? Nebo snad nesmíte mluvit s cizí ženou?), tak jsem dělala jako že nic. Vzhledem k dnešnímu datu (je 25. prosince) jsem se ho ptala, jestli jsou Vánoce pro muslimy nějakým svátkem, a on že prý ne, ale že slaví narození Mohameda, který se narodil 24. prosince… a potom že celý islám není jenom opsané křesťanství.

Po dvou hodinách jsme se rozloučili a šli jsme rychle nakoupit, abychom nehladověli. Našli jsme samoobsluhu, kde sice bylo nějaké jídlo, ale o bohatém výběru nemohlo být řeči. Nicméně chleba, sušenky a burákové máslo jsme koupili.

Pro místní lidi jsme asi značná atrakce: nejen že jsme bílí a podle jejich měřítek taky divně oblečení, ale ještě k tomu to naše chování! Platí vždycky totiž ten z nás, kdo má zrovna drobné nebo potřebnou měnu po ruce. Takže v obchodě u pokladny jsem vyndala kartu a zaplatila, Petr naskládal nákup do batohu a odnášel. Potom jsme stejnou scénku sehráli ještě jednou na ulici, kde jsme v lednici zahlédli jogurt (v obchod nebyla ani lednice, ani jogurt): vyndala jsem peněženku a zaplatila hotově, Petr odnášel. Všechno v příkrém rozporu s představami muslimů o tom, jak se má chovat žena a kdo je komu nadřazen.

Nevím, jak to tady bude s focením lidí: od průvodce jsem zjistila, že je nemám fotit bez dovolení, že se mám vždycky zeptat. A oni jsou na to dost často hákliví, a i když jim to focení třeba zrovna nevadí, strnou v nepřirozené poloze, začnou se nějak tvářit, a bezprostřednost je v háji.

Po příchodu do našeho domečku jsme se setkali s paní domácí, je to Angličanka provdaná za Keňana, velmi sympatická a rozumná osoba, a byla úleva zase mluvit s někým, kdo jede na stejné vlně jako my. O tom obchodě, kde jsme nakupovali, nám řekla, že je zdaleka nejlepší v celém městě. Taky jsme vyzvěděli, kde je nejlepší pláž a jak se tam zítra dostaneme, protože zítra máme v úmyslu jenom relaxovat a nic nedělat.

Ještě pár slov o našem bydlení: našla jsem to už doma na airbnb, je to malý domek na dvorku za restaurací, která stojí přímo na nábřeží. Je to v samém centru dění, ale zastrčené a klidné, poloha ideální. Dvorek je zarostlý kytkami a rostou zde i dva banánovníky, je tu malá teráska se stolkem a židlemi a prostorný pokoj se základním zařízením: lednička (velmi důležitá), varná konvice (velmi příjemná), koupelna, WC, velká postel, moskytiéra, ramínka, poličky, elektřina. Tisíckrát lepší než masajská vesnice…

 

Mombasa poprvé

Devátý a desátý den

Dnes je první den na cestě, kdy nemusíme nikam jet. Začínáme zvolňovat. Musíme ale vymyslet a zařídit organizační věci na zbytek cesty. Zásadní rozhodnutí spojené s dopravou do Lamu souvisí s bezpečnostní situací v severních částech Keni. Bohužel až tady jsme zjistili, že oblasti na severním pobřeží, kam máme namířeno, nepatří k nejbezpečnějším, vlastně tam džihádisté občas přepadnou autobus a vraždí křesťanské cestující. Riskovat srač… v masajské vesnici mi nevadí, ale riskovat život pod kudlou džihádistů je na mě moc. Rozhodli jsme se zvolit bezpečnou variantu, vyhnout se nebezpečným územím a prostě je přeletět. Ušetříme si tím i kodrcání po nezpevněných cestách v srdci černé Afriky. Peníze tím sice neušetříme, ale k čemu by nám byly, kdybychom byli podříznutí, že jo. S pomocí ochotného správce našeho hostelu jsme zjistili, jak a za kolik se dá letět vnitrostátní linkou do Lamu. Vincent nám udělal rezervaci po telefonu a my jsme potom museli jenom zajít do nedaleké kanceláře, ukázat pasy a zaplatit kartou. Tím jsme si obrovsky zjednodušili dopravu a vyřešili poslední nevyjasněné místo v itineráři. Taky jsme ještě neměli vyřešené bydlení na poslední dva dny před odletem, ale to jsme si zjednodušili tím, že jsme se rozhodli vrátit se do Tulia House. Místo je pěkné, správce ochotný, cena rozumná, takže není důvod hledat něco jiného.

Při nákupu letenek jsme se zastavili v supermarketu, který je pět minut chůze odtud, udělali nákup potravin pro tři lidi na celý den za 300 Kč (super cena), a ještě jsme koupili dvě plechovky Budvaru pro Vincenta, který nám tak ochotně vychází vstříc.

Odpoledne jsme se vydali k nedalekému moři, je to asi 200 metrů od našeho bydlení. Krásný bílý písek a oceán tak teplý, jak jsem ještě v životě nezažila. Voda byla asi tak teplá, jak si člověk doma napouští do vany. První hodinu jsme na pláži byli skoro sami, teprve po čtvrté hodině začali přicházet černoši, asi místní lidi nebo vánoční turisté z Keni.

Krátce poté se Oliver popálil o nějakou medúzu nebo co to bylo, chtěl jít domů a tvrdil, že nemůže chodit. Uvěřili jsme mu a nesli jsme ho domů. Lidi na recepci nám řekli, že to není nic nebezpečného, že ho to jenom bude bolet. Namazali jsme to mastičkou a za hodinu byl v pohodě.

Podvečer jsme nedělali zásadního, potřebujeme strávit zážitky z posledních dní. Večeřeli jsme v našem hostelu. A teď je ta správná chvíle jej popsat. Je to vcelku běžný hostel s tím rozdílem, že nemá kuchyni, kterou by mohli používat ubytovaní hosté. My máme vlastní prostorný pokoj s koupelnou a malou ledničkou, z pokoje vycházíme na nádvoří obehnané zdí, kde je bazén, hřiště na beach volejbal, bar, venkovní posezení, nějaké kytky a trávník. Cena je vcelku rozumná a od centra Mombasy jsme asi deset minut jízdy tuk-tukem. Prohlídku Mombasy si necháme na dny, kdy tady budeme podruhé, teď si opravdu potřebujeme vydechnout a chvíli nemít žádné nové zážitky.

Další odpočinkový den jsme strávili u bazénu a na břehu moře, tentokrát jsme dokonce ani nic nezařizovali. Dopoledne se Oliver bavil v bazénu a na nádvoří, kde je i dost zvířat na pozorování: tři strakatá morčata, jeden bílý králík, desítky ještěrek (jedna z nich je dlouhá asi 30 cm a má oranžovou hlavu a modrozelené tělo), desítky malých opic neznámého druhu, obří stonožky dlouhé asi 20 cm a domácí kočky, které nepůsobí příliš zdravým dojmem, takže jsme mu zakázali je hladit. Kolem bazénu a v něm bylo asi deset dospělých a dětí, my jsme jediní bílí. Oliver je tady malá senzace, protože umí plavat a všichni to obdivují. Několik dospělých lidí (hostů i personálu) nám řeklo, že oni sami plavat neumějí.

Kolem poledne jsme se vydali na blízkou pláž a zpočátku jsme tam byli skoro sami, lidi začali zase přicházet až později odpoledne. Zdejší písek vyniká takovou bělostí a jemností, jakou jsem v životě nikdy a nikde neviděla. V poledním slunci ta bělost až oslepovala, bez slunečních brýlí bylo nemožné se koukat. Oliver používal hlaďounký písek jako psací podložku a cvičil si psaní.

Později se Oliver s Petrem vydali na obhlídku podél břehu moře a vrátili se s tím, že se tam nabízejí projížďky na velbloudovi po pláži. Naštěstí o to nejevili zájem, a toho velblouda zmiňuju jen proto, aby byl výčet zvířat úplný. Moře bylo stejně teplé jako včera, takže opět vanová teplota. Oliver se naučil pohupovat se ve vlnách a nemohl se toho nabažit.

Využíváme toho, že jsme na pár dní zvolnili, že máme čas a dokonce i normální stůl. Z hloubi batohu vytahuju sešity a nutím Olivera do psaní.

Po večeři ukládáme Olivera a začínáme organizovat zítřejší přesuny: Petr jde na recepci domluvit taxi na letiště, já třídím věci na ty, které budeme a nebudeme v příštích deseti dnech potřebovat. (Dohodli jsme se totiž s Vincentem, že část věcí si necháme u něj a do Lamu poletíme docela nalehko.) Jakmile Oliver usnul, šlo všechno to chystání výrazně líp. Úplně večer jsme si otevřeli láhev vína a zkoušeli si utřídit africké dojmy, ale ještě je to všechno příliš čerstvé.

Zítra odlétáme do Lamu, je to starobylé město, kde se mísí islámská a africká kultura.

Cesta do Mombasy

Osmý den

Ráno nikam nespěcháme, protože autobus odjíždí až v 10.30 a na zastávce máme být v deset. Oproti včerejšku teče teplá voda a svíti světlo. Kolem osmé jsme se nasnídali v hotelové restauraci (nic moc chutného, vařená vajíčka, placky, toasty s máslem a marmeládou, meloun, káva). Zašli jsme do nejbližšího obchodu koupit vodu a sušenky, protože nás čeká velká část dne v autobuse a nevím, jestli bude zastavovat někde na obědovou přestávku. Na ulici nás zastavila tříčlenná vojenská hlídka se samopaly a chtěla po Petrovi pas. Oliver se divil, proč jen po tátovi. Vysvětlila jsem mu, že jim asi stačí pas od hlavy rodiny. Oliver na to: „Ale vždyť táta není hlava rodiny, hlava rodiny jsi ty!“ A Petr s nadhledem odpověděl, že ti vojáci to nevěděli.

Před desátou jsme se vydali pěšky na autobusovou zastávku. Je to místo nepředstavitelného chaosu, kde zastavují velké autobusy, ale jezdí tam taky ostatní doprava, a ulice je docela úzká. Petr to vtipně přirovnal k tomu, jako by hlavní brněnské autobusové nádraží bylo na České a autobusy se otáčely na Solniční. Přesně tak to vypadalo. Já jsem podotkla, že nechápu, jak je možné, že se tato země ještě nezhroutila, a Petr odpověděl, že podle jeho názoru už je dávno za bodem zhroucení. Všechny další události tohoto dne jeho názor potvrdily.

Do odjezdu autobusu zbývalo ještě asi dvacet minut, tak jsem vzala foťák a šla fotit ten místní chaos. Postavila jsem se na klidnější místo a fotila dopravu. Vtom na mě z druhé strany ulice začal mávat nějaký černoch a volal něco, z čeho jsem pochopila, že nechce být focen. Strčila jsem foťák pod košili, obrátila se a rychle odcházela doufajíc, že se ztratím v davu. Naivní představa, byla jsem široko daleko jediný bílý člověk. Chvátala jsem na autobusovou zastávku, ale za sebou jsem pořád slyšela to volání a došlo mi, že ten naštvaný černoch mě pronásleduje. Zrychlila jsem. Dohonil mě až na zastávce, kde už jsem byla blízko Petra. Cítila jsem se jistěji, i když to byl asi iluzorní pocit, protože Petr tak trochu dělal, že ke mně nepatří. Nikoho by tím neoklamal, jiní běloši tam nebyli. Ten naštvaný černoch byl tak o hlavu vyšší než já, zjizvené tváře, asi třicet let. Hrubě mi řekl, že jsem ho fotila a že chce vidět tu fotku. Já jsem mu řekla, že jsem ho nefotila, že mi na něm vůbec nezáleží, že jsem fotila dopravu. Ještě hruběji mě vyzval, abych mu ukázala fotky. Vyhověla jsem mu, aby viděl, že na žádné mojí fotce není. On mi takovým hnusně velitelským tónem řekl, ať mu ukážu všechny svoje fotky, a to už na mě bylo moc. Můj doutnající vztek se projevil tím, že jsem mu svým nejnepříjemnějším způsobem řekla, ať na mě nekřičí, že se mi to nelíbí, a že mu nic ukazovat nebudu. Buď jsem ho zastrašila (což si nemyslím, byl to ten týpek, co by klidně vytáhl nůž), nebo zjistil, že ho fakt nemám vyfoceného. Podle mě to byl nějaký místní podsvětní boss nebo drogový dealer nebo něco podobného. Ať tak či tak, beze slova se sebral a odešel.

Jenže když jsem si později prohlížela fotky, zjistila jsem, že tam skutečně je. Nikdo by si ho nevšiml, kdyby kolem toho nedělal takový rozruch:

A za to, že na mě byl tak hnusný, jsem ho zvětšila a tady ho máte:

 

Přijel autobus a začalo zmatené nakládání zavazadel, lidi se tlačili, Oliver byl nemožný a zcela zapomněl na své sliby, že bude všechno nepohodlí statečně snášet. Nakonec jsme přece jen nastoupili. Autobus byl pěkný, dokonce klimatizovaný, a asi 30 minut fungovala wifina, takže jsem mohla přečíst a poslat mejly.

Než jsme jenom vyjeli z toho chumlu autobusů, který se kolem nás vytvořil na místě, jež předstíralo jistou míru nádražovitosti, uplynulo dalších třicet minut. Autobus se vždy posunul o metr, zůstal pět minut stát, další metr, dalších pět minut… Než jsme úplně vyjeli z Nairobi, uplynula asi hodina a půl. Autobus byl docela pohodlný a klimatizovaný a cesta by probíhala docela dobře, nebýt toho, že v obou směrech jezdily náklaďáky a blbě se předjížděly. Hlavní dopravní tepna spojující dvě největší města Keni totiž není žádná dálnice, ale obyčejná silnice s jedním pruhem v každém směru. Ale to horší mělo teprve přijít.

Asi po třech hodinách jízdy jsem si všimla, že autobus předjížděl dlouhou řadu asi padesáti stojících náklaďáků, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Po chvíli ho ale zastavila policie a něco se vpředu dojednávalo. Potom autobus sjel z hlavní silnice na nějakou prašnou cestu, chvíli kličkoval mezi domy a nakonec zastavil u malého hnusného dřevěného domečku, který byl policejní stanicí. Dotazováním u cestujících z přední části autobusu jsem zjistila, co se stalo: Policajti vzali našemu řidiči řidičák kvůli tomu předjíždění, aby musel zajet na policejní stanici a řešit tam svůj přestupek. Toto jsem chtěla zjistit dotazováním u řidiče nebo autobusového pohůnka, ale řidič předstíral hluchoněmost a pohůnek mi odpověděl jednoslovným zavrčením, kterému jsem nerozuměla, a když jsem ho požádala, aby to zopakoval, zavrčel úplně stejně…

Takže autobus se čtyřiceti cestujícími stál odstavený kdesi na prašné cestě in the middle of nowhere a všichni jsme hodinu čekali, než přijeli ti policajti se zadrženým řidičákem. Potom pozvali řidiče i pohůnka do budky a něco s nimi asi hodinu řešili. Chvíli jsem se zabývala myšlenkou, že bych vyfotila tu pojicejní služebnu, ale moc dobře jsem si pamatovala toho nevrlého hromotluka z dnešního dopoledne. Bála jsem se, že policajt by mě rovnou přetáhl obuškem, tak jsem foťák radši nevytáhla.

Seděli jsme kolem autobusu ve stínu stromů a s Petrem jsme rozebírali povahu a schopnosti Afričanů. Oliver se nabídl, že zajde do autobusu pro naši flašku s vodou. Přinesl ji, vypili jsme ji… a později při nastoupení do busu jsme zjistili, že všechny naše flašky jsou na našich sedadlech, protože Oliver přinesl nějakou cizí…

Potom vyšel pohůnek, svolal všechny cestující a vysvětlil situaci: řidič musí zaplatit pokutu deset tisíc šilinků, které nemá, a tak se cestující, pokud chtějí pokračovat, mají složit. Prý jim to v příštím městě vrátí. Lidi začali více či méně ochotně vytahovat bankovky, a vcelku mě zarazilo, že vybrat deset tisíc mezi čtyřiceti lidmi trvalo dost dlouho… i my jsme dali tisícovku. Po zaplacení pokuty se něco ještě dalších čtyřicet minut řešilo, takže v jízdě jsme pokračovali po dvou hodinách a čtyřiceti minutách.

Ale ani to ještě nebylo všechno, co se na nás zhýčkané Evropany chystalo. Fakt je, že pohůnek někde sehnal peníze a během jízdy je vrátil všem, kdo se složili na pokutu. Mezitím se také setmělo. Vyjížděli jsme z Nairobi asi v jedenáct dopoledne a předpokládaný příjezd do Mombasy byl v sedm večer. Kolem sedmé jsme ještě seděli v autobuse kdesi uprostřed Keni, a najednou se dvoupruhová asfaltka spojující dvě největší keňská města (Nairobi asi 4,5 milionu, Mombasa 900 tis obyvatel) změnila v prašnou hrbolatou cestu, která by nám přišla roztomile africká uprostřed rezervace Masai Mara, ale v těchto místech nás prostě úplně obyčejně sr…la. Jeli jsme po ní dvě hodiny rychlostí nejvíc 25 km/hod, autobus se zmítal, všechno v něm praštělo, malé děti usedavě plakaly, Oliver naštěstí usnul a my s Petrem jsme přemýšleli, kam asi plynou ty miliony dolarů vybraných jako vstupné do národních parků.

Po asi padesáti kilometrech se prašná silnice změnila v normální a po několika dalších  kodrcavých hodinách jsme deset minut před půlnocí dojeli do Mombasy. Cestou jsme se snažili telefonovat do rezervovaného ubytování, abychom jim řekli, že přijedeme později, ale nepodařilo se. Nezbylo nám než se tam vydat o půlnoci s rozespalým Oliverem a věřit, že na recepci bude někdo, kdo nás pustí dovnitř. Petr vynesl z autobusu spícího Olivera, já jsem z podpalubí autobusu vytáhla naše bágly, odchytili jsme tuktukáře, který věděl, kde je náš hostel, a nechali jsme se tam odvézt (bylo to asi deset kilometrů od zastávky autobusu). V Tulia House na nás naštěstí čekali. Správce je moc ochotný mladík, který nám byl později velmi užitečný. Na pokoji jsme si dali sprchu (třináct hodin v africkém autobuse člověka opravdu hodně ulepí), roztáhli moskytiéru a upadli do mrtvolného spánku. Bylo tři čtvrtě na jednu.

Ještě předtím jsem pronesla větu, která se pomalu stává naším rodinným heslem: „Pořád lepší než masajská vesnice!“ Petr k tomu poznamenal, že už ví, proč Masajové jedí potmě v chatrčích a ne venku: aby neviděli to jídlo. Oliver upřesnil, že jejich jídlo je taková PATLAČKA. Všichni jsme usínali šťastní, že jsme v normální posteli a nepohodlná masajská vesnice není naším osudem.

Přesto všechno trvám na tom, že to byla nenahraditelná zkušenost, kterou by měl mít každý.

Na kole v národním parku Hell’s Gate

Sedmý den

Ráno jsme si půjčili jedno dětské a jedno dospělé kolo v lepším stavu, než jsem čekala, a vyrazili jsme do národního parku Hell’s Gate. Šlapali jsme asi 4 km po normální silnici s docela hustým provozem a úzkostlivě jsme se drželi při kraji. Projížděli jsme kolem nějakých vesnických domků, kolem kterých běhaly děti a volaly na Olivera. Snažil se jim mávat, ale zrazovala jsem ho od toho, aby na silnici plné výmolů neupadl. Potom jsme odbočili z hlavní silnice a jeli asi dva kilometry po prašné cestě ke vstupu do parku.

Už se ani nepozastavujeme nad výší vstupného, které je nehorázné, ale pro Keňu jsou parky jeden z hlavních zdrojů národních příjmů, takže všechny cizince dojí, co to dá. Patří jim to: když mají tolik peněz, že můžou letět přes půl světa, tak můžou taky pustit pár dolarů na podporu místní ekonomiky (kde ty peníze končí, bůh suď – moc kvalitních silnic a škol pro děti jsme neviděli).

Park není moc rozlehlý a hlavní atrakcí je hluboká skalní průrva, kudy teče potok. Normálně je to malý potůček, který se ale při dešti bleskem změní na dravou řeku.

Jeli jsme tedy na kolech po prašné cestě, kolem které se pásly zebry a antilopy a tyčily se různé zajímavé skály. Po asi osmi kilometrech jsme přijeli k místu, kde je dobré odložit kola, najmout masajského průvodce a nechat se provést kaňonem. Domluvili jsme se s dalšími dvěma bělošskými cyklisty (kluk a holka z Holandska), že si společně najmeme jednoho průvodce.

Ještě než jsme vyrazili, chtěli jsme si dát svačinku u stolku pod stromem. Vytahali jsme věci z batohu a pustili se do jídla (ráno jsem nám pro všechny nachystala chleby s burákovým máslem). Vtom kde se vzala, tu se vzala, přihopkovala nějaká opice. Věděli jsme, že si máme dávat pozor na jídlo, ale to, co následovalo, nás fakt překvapilo. Během zlomku vteřiny opice skočila na stůl, popadla ležící zabalený krajíc chleba a byla pryč. Hnala jsem se za ní, ale neměla jsem šanci. Tak jsme přišli o jednu svačinu, ale v podstatě jsme mohli hovořit štěstí, že opice tak bezpečně rozezná jídlo a nesplete si je třeba s foťákem, který na tom stole ležel také. Vyvázli jsme lacino.

Vydali jsme se s průvodcem do úzkého a hlubokého kaňonu, cesta byla trochu obtížnější, ale nebylo to neschůdné. Jen v jednom místě jsme vystupovali pomocí lan, jinak to šlo s občasným přidržením nebo pomocí druhého člena rodiny. Šli jsme asi dvě hodiny a ušli odhadem tak osm kilometrů.

Po pěší části jsme zase sedli na kola a stejnou cestu šlapali zpátky, opět za četných pozdravů a mávání na Olivera. Myslím, že moc bílých děcek na kole tady ještě neviděli.

Do kempu jsme dorazili asi v půl třetí, to jsme považovali za dobrý čas. Dali jsme si pivo a zmrzlinu a šli se sbalit, protože kolem čtvrté mělo přijet objednané auto, aby nás odvezlo do Nairobi. Přijelo skoro v pět, ale já jsem měla dobrý nápad a čekání jsme si krátili tím, že jsme Olivera nutili psát, aby nezameškal moc školy. Na to zatím nebylo moc času, protože jsme pořád v pohybu a večer už na to není síla.

Kolem páté jsme tedy sedli do auta a vydali se do Nairobi. První část cesty byla v pohodě, ale později to bylo dost příšerné. Jezero je vlastně na dně Velké příkopové propadliny (Great Rift Valley) a Nairobi je na náhorní plošině ve výšce asi 1700 metrů. Z propadliny je potřeba vystoupat nahoru. Silnice není moc příkrá, ale přece jenom je to do kopce a pro každý směr jenom jeden pruh. Do Nairobi samozřejmě míří hodně aut a většina z nich jsou velké náklaďáky, které mají ve stoupání problém. Takže buď jsme se vlekli za náklaďákem a čichali jeho smrady, nebo jsme riskantně předjížděli, abychom po dvou minutách opět dohonili jiný náklaďák. Co mám povídat, jeden velký opruz.

Ale teprve v Nairobi to začalo doopravdy. Tam je dopravní zácpa snad pořád, autem bych tam nechtěla jezdit ani za nic a už mockrát jsme blahořečili našemu rozhodnutí nepůjčit si v Keni auto. Myslím, že během pěti minut na nairobských silnicích bych buď bourala, nebo prostě zastavila, vystoupila a šla pěšky (snad bych i zahodila klíče do kanálu).

Nakonec nás řidič přece jenom nějak dovezl k hotelu (který jsme s velmi prozíravě zamluvili před několika dny). Jakmile jsme přišli na podivně tmavou recepci, sdělili nám, že už několik hodin nejde elektřina, ale že nám dají na pokoj svíčky. Když nešla elektřina, netekla ani teplá voda, nebyl internet a nebylo kde co koupit, protože stejný problém byl i v okolí. Vyřešili jsme to tak, že jsme se umyli ve studené vodě, pojedli jsme sušenky, které s sebou pro tyto případy vozíme, pustili jsme Oliverovi pohádku na notebooku a v devět už Oliver i Petr spali.

Zítra odjíždíme autobusem do Mombasy. Kdo ví, co nás čeká…

Ráno v masajské vesnici

Vstávali jsme asi v sedm ráno a řešili jsme, kam na záchod. Bylo nám hloupé konat potřebu hned za chatrčí, tak jsme vyšli za plot a poodešli k nějakým keříkům. Po chvíli se k nám donesla zpráva, že chlapi zabili kozu a máme se jít podívat. Dělo se to taky kousek za ohradou, koza už byla podříznutá a začali ji stahovat.

Potom jí nějak začali vytahovat vnitřnosti a my jsme se snažili pojmenovat Oliverovi každou část, kterou z kozy vyndali. Skoro všechno jsem poznala, ale měla jsem potíže u nějakého orgánu, který vyndali a hodili opodál jednomu ze psů. Ptala jsem se Jacksona, co to je, a řekl mi, že je to děloha s plodem, protože nějakým nedopatřením zabili březí kozu, a že kdyby to věděli, tak by ji nezabíjeli. Vytahovali vnitřnosti a nosili je opodál k ohni, kde už bublala voda v hrnci. Ty největší lahůdky ale jedí syrové: ledviny a játra rozkrojili na několik dílků a snědli je hned zasyrova, jeden chlap taky vypil trochu čerstvé krve.

Po zabíjačce nám předvedli masajské tance: napřed tančili chlapi na trávníku kousek od mrtvé kozy a přizvali k tomu i Petra, protože když má ty jejich hadry, tak je jeden z nich.

Potom nás zavolali jinam, že tam budou zpívat zase ženské. Neuhodli byste, které místo si pro to vybraly: uprostřed té kravské ohrady, ze které už děti vyhnaly krávy na pastvu, kde nebylo ani stéblo trávy, jenom rozdupané bahno a kravince, tak tam stály ženské v těch svých šátkách a zpívaly nějaké písně.

Závěrečný bod programu bylo nakupování předmětů, které ve vesnici vyrábějí. Něco jsme nakoupili, bylo by neslušné nic nekoupit – hlavně když jsme viděli, jak ty peníze potřebují.

A tím skončila naše masajská mise. Odešli jsme do kempu, důkladně se vysprchovali a dali si normální jídlo k obědu. Jenom na dokreslení toho, jaké je teplo: vyprala jsem si prádlo a položila je na sluníčko. Než jsem se vysprchovala a sbalila si věci, bylo suché.

Pro srovnání s masajskou vesnicí přidávám pár fotek z kempu. Není sice tak fotogenický jako vesnice, ale pohodlí je nesrovnatelné…

Rozloučili jsme se s Jacksonem, zamávali všem ostatním, sedli do auta a vyrazili jsme na cestu. Asi po hodině jízdy jsme míjeli to místo, kde před pár dny Masajové blokovali cestu. Na cestě byly poházené stovky kamenů, které měli připravené, kdyby něco. Když jsem to viděla, byla jsem ráda, že to kdyby něco nenastalo.

V Naroku jsme se zastavili něco nakoupit a pokračovali jsme k jezeru Naivasha do kempu, kde jsme měli zamluvenou chatku na jednu noc.

Přijeli jsme asi v šest hodin, to už je skoro večer. Už asi hodinu hrozně pršelo, z oblohy se lily proudy vody. Prý je to v těchto místech odpoledne normální. Rozloučili jsme se s Fučíkem, který nás čtyři dny vozil, a zabydleli jsme se v chatičce nad jezerem. U jezera je taky malá půjčovna kol, kde jsme si na zítřek domluvili půjčení. Petr si to svoje vzal už večer, a protože mezitím přestalo pršet, rozhodl se, že zajede pro nějaké jídlo. Já jsem s Oliverem šla do chatičky. Už se nám nechtělo nikam chodit, byla tma a měli jsme toho za celý den dost. Petr se po chvíli vrátil se dvěma vařenými kukuřicemi, nic jiného neobjevil. Snědli jsme trochu tvrdé a připálené kukuřice a myslím, že už v devět jsme všichni spali. V normálně dlouhé posteli a v chatičce s okny a koupelnou jsme si připadali jako na zámku.

Zítra nás čeká výlet na kole do národního parku Hell’s Gate.

 

Večer a noc v masajské vesnici

Nastal večer a Masajové nás pozvali k ohni. Sedělo tam sedm dospělých chlapů a asi deset kluků Oliverova věku. Začali zpívat, vždycky jeden vedl melodii a ostatní vydávali divné chrčivé zvuky, kterými dělali rytmiku. Malí kluci se vším důrazem napodobovali dospělé a byli u toho tak zvláště vážní až dojemní. Uvědomila jsem si, že jsme svědky předávání tradic z generace na generaci.

Děti ve vesnici se naprosto samozřejmě a bez říkání zapojovaly do všech činností dospělých a na slovo je poslouchaly. Zejména chlapi mají absolutní autoritu (i když si ji podle mě nezaslouží, ženské dělají mnohem víc). Zážitek u ohně byl opravdu fascinující a bylo naprosto jasné, že to není divadlo pro nás hosty, ale že dělají to, na co jsou zvyklí, a nám jenom dovolili, abychom přihlíželi.

Asi po hodině nebo tak nějak řekli, že máme jít do chatrče se najíst (oni vždycky jedí uvnitř). Jedna žena přinesla misky s jídlem (potmě jsem ani neviděla, co to je, byla to asi rýže, brambory, omáčka a zelenina, tentokrát naštěstí chybělo maso). Jedli jsme, abychom je neurazili, já jsem od sebe odháněla myšlenky na to nádobí a Petrovi a Oliverovi jsem o tom raději vůbec nevyprávěla. Zdálo se nám, že už je dost pozdě a byli jsme hodně unavení, tak jsme chtěli zalehnout. Jenže Oliver se ještě chtěl vrátit k ohni! Domluvil se tedy s naším Jacksonem, že spolu ještě půjdou k ohni a že na něj dá pozor.

Zcela vlevo sedí Jackson, a nemýlíte se: v ruce drží mobil. Do masajských vesnic ještě nedorazila hygiena, lékařská péče, úrokové sazby, hypotéky a sociální pojištení, ale mobily ano.  Nutno dodat, že jej měl jenom Jackson, jeho matka (neuměla s ním zacházet) a snad ještě jeden chlápek.

Jakmile jsme se rozloučili s Oliverem a důvěřivě ho předali do Jacksonovy péče, zalehli jsme na nesmírně nepohodlnou a hrbolatou postel o rozměru asi 150 x 150 cm, kde jsme měli spát všichni tři. Petr se zabalil do své masajské deky (dělají to tak všichni Masajové – přes den v ní chodí a v noci se jí přikryjí), já jsem zalezla do protihmyzího spacáčku a nachystala jsem jej i Oliverovi. Nad postelí byla naštěstí moskytiéra, a to jsme byli fakt rádi, protože kolem lítala spousta much. Všechny chatrče totiž stojí kolem centrální ohrady pro dobytek, o které se ještě zmíním později.

Leželi jsme v té nepříjemné hrbaté krátké posteli a sami jsme se divili, co tam vlastně děláme. Petr mě rozesmál poznámkou, že ta suchá kravská hovna vlastně ani tolik nesmrdí. Oba jsme si říkali, že Oliver je neuvěřitelný týpek: odejde od nás v masajské vesnici, potmě, za cizími lidmi, kteří mluví jinou řečí než on, a ničeho se nebojí… Přišel i s Jacksonem asi za hodinu. Zamotala jsem ho do hedvábného spacáku a zkusili jsme spát. Oliver usnul hned a spalo se mu dobře, ale já s Petrem jsme se celou noc dost trápili a vyhlíželi jsme první sluneční paprsky. Občas jsem asi usnula, ale netrvalo to nikdy moc dlouho, protože mě probudila křeč v noze nebo mě někde něco tlačilo. Ještě jsem se nerozhodla, jestli je nepohodlnější noc v indickém vlaku typu sleeper nebo v masajské posteli.

Toužebně jsme očekávali ráno – a co jsme viděli a zažili druhý den, o tom zase příště.