Přelet do Lamu

Jedenáctý den

Dnes v jedenáct dopoledne odlétáme do Lamu a tomu je podřízen náš program: vstáváme v šest, abychom byli připravení v sedm, kdy má přijet objednaný taxík a odvézt nás na letiště do Malindi. V 7.15 po něm není ani vidu, začínáme se shánět po recepčním Vincentovi, který ještě spí. Požádáme vrátného, aby nám ho pomohl sehnat. Vrátný se nekonečně pomalým krokem člověka, který nemá a-b-s-o-l-u-t-n-ě nic důležitého na práci, vydává k recepci. Teprve tam vyndá z kapsy mobil, aby zavolal Vincentovi (proč to neudělal už ve chvíli, kdy jsme ho oslovili, to ví jenom on a nějaké jeho božstvo). Zjistí, že má vybitou baterku. Podám mu svůj mobil, aby volal z něj, on si ovšem nepamatuje číslo. V tu chvíli sahám do svých papírů, vyhledám číslo na Vincenta a Petr mu z našeho mobilu volá. Vincent rozespalým hlasem slíbí sehnat jiného taxíka a zavolat nám zpátky. Když se několik dlouhých minut neozývá, Petr mu volá, Vincent to nezvedá. Čas se krátí a letadlo nepočká, bereme tedy věci do svých bílých evropských výkonných rukou a odcházíme k silnici, kde si chceme chytit taxi sami. Nejprve ale musíme tuk-tukem za stovku šilinků na křižovatku, kde mají taxíky hnízdo. S jedním se dohodneme, a nekompromisním smlouváním dokonce srazím cenu o tisícovku.

Během dvouhodinové jízdy taxíkem přichází několik omluvných sms od Vincenta, který se diví, že pro nás nepřijel ani druhý objednaný taxík. V deset hodin jsme na letišti v Malindi, je to výborný čas, letadlo má letět v jedenáct. Při odbavení se dozvídáme, že let je odložen a poletíme nikoli v jedenáct, ale ve čtvrt na dvě. K čertu s africkou organizovaností, výkonností a spolehlivostí.

Několik postřehů z cesty mezi Mombasou a Malindi: viditelně přibývá muslimů, malých mešit a zahalených ženských. Ocitáme se v části Keni, kde má očividně navrch islám.

Kolem silnice vidíme hliněné domky v různém stadiu dokončení, takže je vidět, jak je budují: nejprve postaví konstrukci z tenkých větví a na tu potom naplácají oranžově červenou hlínu. Ale tyto domky mají dveře a dokonce i okenní otvory normální velikosti a šikmou střechu, takže je vidět, že to jde postavit i ze zdejších materiálů. Jenom masajské ženy stavějí pořád stejně, jak je to naučily jejich matky a babičky, a postrádají vynalézavost a puzení udělat nějaký krok jinak, než jak se to dělá odedávna. A chlapi na to kašlou, co by se zalamovali se stavěním, když to dělají ženské. Takže bydlí v těch vrcholně nepohodlných chatrčích, ale je jim to jedno.

Ve městech se stavějí normální domy s betonovým skeletem a stěnami vyzděnými z nějakých tvárnic, ale vzpěry mezi těmi betonovými patry a lešení vůbec nedělají z železných trubek jako u nás, ale z dřevěných kmínků. Vypadá to zvláštně.

Let trval jenom třicet minut, a než jsme se nadáli, přistávali jsme v Lamu. Letiště je malé, takže lidé vystoupili po schůdkách z letadla na plochu a šli pěšky k malé letištní budově, a vedro bylo spalující.

Před budovou na nás čekali dva chlápci v dlouhých nočních košilích. Poslala je pro nás paní, od které si pronajmeme domeček. Chlapíci popadli naše batohy a vedli nás k loďce. Lamu je totiž na ostrově, ale není daleko od pevniny, takže plavba trvala jen pár minut. Naši společníci nás zavedli do domku, kde máme bydlet. Jeden z nich nám slíbil, že nás později odpoledne provede po městě.

Ze všeho nejdřív jsme dali sprchu a potom oběd v restauraci, která je pár kroků od našeho bydlení. Za dvě hodiny přišel náš průvodce a vydali jsme se na dvouhodinovou prohlídku města, které je památkou UNESCO.

Abych to zkrátila, bylo to zklamání. Město je sice staré a plné mešit, ale nikterak působivé, a hlavně: všude panuje strašný nepořádek, smrad, oprýskanost a zanedbanost. Našim památkám (a nemusí být ani v seznamu UNESCO) to nesahá ani po kotníky. Asi je to moje chyba, čekala jsem od toho víc a nemám poměřovat památky UNESCO naším metrem. Ten africký je očividně kratší. Nicméně zajímavé to bylo. Průvodce nám vyprávěl o historii, upozorňoval nás na zajímavé architektonické detaily, zavedl nás na střechu jednoho domu, odkud byl výhled, a protahoval nás uličkami tak úzkými, že se v nich s obtížemi vyhnuli dva lidé.

Kvůli zdejšímu vedru stavěli úzké ulice, aby se v nich držel stín. Domy se do ulic obracejí takříkajíc zády a nemají skoro žádná okna. Podařilo se nám do jednoho z domů vstoupit a uvědomili jsme si, že to pravé a důležité je uvnitř: nádvoří se stromy a někdy i bazénem, a pokoje mají okna do toho nádvoří.

Hodně zdejších domů je postavených z kusů korálů velkých asi jako dlaň, jejichž čelní stěna je opracovaná do roviny. Vypadá to pěkně, jenom jsem myslela na to, kolika nebohým korálnatcům rozlámali domečky, aby si mohli postavit ty svoje… Ty nejhezčí a krásně renovované domy patří cizincům, většinou Američanům. Průvodce nám ukázal jeden a řekl, že jistý Američan jej koupil za 3 miliony keňských šilinků (necelý milion korun) a potom jej za 30 milionů opravil…

Ve městě žije asi dvacet tisíc obyvatel, většina z nich muslimů, bělochů je necelých deset procent, a na dva lidi zde bydlí jeden osel. Oslíci nosí náklady a vozí lidi a jsou vesměs roztomilí, ale samozřejmě dosti často ser… a nikdo po nich neuklízí. Oliver podotkl, a dost mě tím překvapil, že mají „smutek v očích“. Nejraději by je všechny hladil, což mu důrazně rozmlouvám.

Po stranách uliček je takový rygólek a v něm teče voda z kanalizace, která nijak nevoní. Lidi tady nemají jako domácí zvířata psy, ale spíš kočky, těch se po ulicích toulají stovky. Několikrát jsme taky viděli člověka, který si na nějakém improvizovaném vodítku vedl… kozu.

Hodně chlapů nosí takové ty bílé noční košile až na zem a na hlavě vyšívané čepičky. Ženy chodí celé zahalené a všechny mají zahalené vlasy. Za celé odpoledne jsem potkala snad jenom dvě bílé evropsky oblečené ženy. Náš průvodce s námi mluvil normálně, když jsme byli na odlehlých místech, kde nás nikdo neviděl. Ale potom jsme přišli na nějaké náměstíčko plné lidí, a průvodce, když mluvil ke mně, si kladl ruku před ústa. Očividně bylo nějak nepřijatelné, aby se mnou mluvil, ale bylo mi trapné se na to ptát (A proč si přikrýváte pusu, když se mnou mluvíte? To se nějak stydíte? Nebo snad nesmíte mluvit s cizí ženou?), tak jsem dělala jako že nic. Vzhledem k dnešnímu datu (je 25. prosince) jsem se ho ptala, jestli jsou Vánoce pro muslimy nějakým svátkem, a on že prý ne, ale že slaví narození Mohameda, který se narodil 24. prosince… a potom že celý islám není jenom opsané křesťanství.

Po dvou hodinách jsme se rozloučili a šli jsme rychle nakoupit, abychom nehladověli. Našli jsme samoobsluhu, kde sice bylo nějaké jídlo, ale o bohatém výběru nemohlo být řeči. Nicméně chleba, sušenky a burákové máslo jsme koupili.

Pro místní lidi jsme asi značná atrakce: nejen že jsme bílí a podle jejich měřítek taky divně oblečení, ale ještě k tomu to naše chování! Platí vždycky totiž ten z nás, kdo má zrovna drobné nebo potřebnou měnu po ruce. Takže v obchodě u pokladny jsem vyndala kartu a zaplatila, Petr naskládal nákup do batohu a odnášel. Potom jsme stejnou scénku sehráli ještě jednou na ulici, kde jsme v lednici zahlédli jogurt (v obchod nebyla ani lednice, ani jogurt): vyndala jsem peněženku a zaplatila hotově, Petr odnášel. Všechno v příkrém rozporu s představami muslimů o tom, jak se má chovat žena a kdo je komu nadřazen.

Nevím, jak to tady bude s focením lidí: od průvodce jsem zjistila, že je nemám fotit bez dovolení, že se mám vždycky zeptat. A oni jsou na to dost často hákliví, a i když jim to focení třeba zrovna nevadí, strnou v nepřirozené poloze, začnou se nějak tvářit, a bezprostřednost je v háji.

Po příchodu do našeho domečku jsme se setkali s paní domácí, je to Angličanka provdaná za Keňana, velmi sympatická a rozumná osoba, a byla úleva zase mluvit s někým, kdo jede na stejné vlně jako my. O tom obchodě, kde jsme nakupovali, nám řekla, že je zdaleka nejlepší v celém městě. Taky jsme vyzvěděli, kde je nejlepší pláž a jak se tam zítra dostaneme, protože zítra máme v úmyslu jenom relaxovat a nic nedělat.

Ještě pár slov o našem bydlení: našla jsem to už doma na airbnb, je to malý domek na dvorku za restaurací, která stojí přímo na nábřeží. Je to v samém centru dění, ale zastrčené a klidné, poloha ideální. Dvorek je zarostlý kytkami a rostou zde i dva banánovníky, je tu malá teráska se stolkem a židlemi a prostorný pokoj se základním zařízením: lednička (velmi důležitá), varná konvice (velmi příjemná), koupelna, WC, velká postel, moskytiéra, ramínka, poličky, elektřina. Tisíckrát lepší než masajská vesnice…

 

Odpoledne v masajské vesnici

Po příjezdu do tábora jsme se sbalili a vydali se pěšky do blízké masajské vesnice, kde bydlí náš skvělý masajský průvodce a kde máme po celý jeden den bydlet i my. Zjistili jsme také, že Oliver bude první bílé dítě, které tam kdy bylo.

Když jsme přicházeli do vesnice a přibíhaly k nám děti, vždycky se před námi zastavily a mírně sklonily hlavu. Jackson nám vysvětlil, že je máme pohladit po hlavičce a říct sope, to je pozdrav. Ty děti sklánějící hlavu byly tak dojemně pokorné a milé…

Přinesli jsme dětem dárky: nafukovací balónky, tužky, propisky a frisbee. Tušila jsem, že balónky nebudou mít dlouhou životnost, ale když jsem uviděla plot kolem vesnice z pichlavého roští, bylo mi jasné, že životnost balónků bude ještě mnohem kratší, než jsem předpokládala. Ale ty nejodolnější vydržely několik hodin.

Jackson nás naučil nás masajské pozdravy a představil nás svým příbuzným (ve vesnici bydlí jeho bratří a polobratři, jejich ženy a děti). Tohle jsme se od něj dozvěděli: ve vesnici žije 52 lidí, z toho asi 20 dětí, celá vesnice vlastní asi 100 krav a 200 ovcí a koz.

Ukázal nám chýši, kde budeme spát. Je to konstrukce z větví oplácaná kravskými lejny smíchanými s trávou, podepřená dřevěnými sloupky, s plochou hliněnou střechou a malými dřevěnými vstupními dveřmi. Okna tam nejsou, jen tři strategicky umístěné otvory velikosti dlaně, kterými jde dovnitř nepatrné množství světla.

Chýše patří jeho matce, ale matka většinou pobývá u některého ze svým osmi dětí, a proto v ní můžeme přebývat my. Uprostřed chýše je malé ohniště, po stranách malé palandy sloužící jako postele, jedna lavice, a to je všechno. Výška odpovídá dospělému člověku plus deset centimetrů navíc. Chýše prý stavějí ženy, trvá jim to asi měsíc, a životnost chýše je asi deset let. Potom musí postavit novou. Nová chýše je přesně stejná jako ta stará, a stejně je stavějí pořád dokola už spoustu generací. Nijak je nevylepšují.

Po chvíli nám přinesli jídlo. V temné chýší jsme ani neviděli, co to je, a možná to bylo dobře, protože jinak bychom měli problém vložit to do úst. Ještě předtím ale přinesli misku s teplou vodou, abychom si umyli ruce, protože oni jedí rukama. Jídlo bylo nějak fakt hnusné maso plné šlach nějaká dušená zelenina a kus vařené kukuřičné mouky. Člověk měl vzít do prstů tu kaši z mouky, namočit ji do toho druhého jídla a sníst. Byli jsme stateční snědli skoro všechno. Úpěnlivě jsem se v duchu modlila, aby to naše trávicí soustava zvládla a abychom se z toho nepo… a nepozvraceli.

Bojovníci se rozhodli, že Olivera naučí rozdělávat oheň tak, jak to dělají oni – třením dřevěné tyčky o kus olivového dřívka a přihazováním sloního trusu. Oliver to také zkoušel, ale moc mu to nešlo. Bojovníci mu dali za úkol, aby si to doma nacvičil. Oliver dostal potřebné nářadí i kus sloního trusu, aby mohl cvičit stylově.

Potom se nás zeptali, jestli se chceme obléct jako oni, že by pro nás měli úplně nové hadry, a když si je od nich koupíme, ukážou nám, jak se nosí. Chtěli za to sice 5000 šilinků, ale řekli jsme si, že za tu zábavu to stojí. Nějaký chlapík pomáhal s oblékáním Petrovi a nějaká mladá žena pomáhala mně. Nechala jsem si na sobě jen prádlo a opasek s pasem a dolary. Kolem pasu mi uvázala modrou plátěnou sukni nebo zástěru a uvázala tkaničkou. Bílý obdélníkový kus plátna svázala dvěma rohy a nasunula mi to kolem krku tak, že mi čouhala jedna paže, ten kus plátna mi kryl polovinu těla a sahal mi asi po kolena. Druhý, tentokrát oranžový kus plátna, mi po zasukování nasunula na druhé rameno, takže jsem už měla přikryté celé tělo. Kolem pasu mi upevnila široký kožený pás, byl dost nepohodlný. Třetí kus plátna mi přehodila kolem ramen a taky zavázala, takže jsem byla celá krytá. Asi po hodině mě ten opasek už hodně štval, tak jsem jej sundala a někam pověsila. Hned za mnou přišli, že se opravdu nesluší, aby vdaná žena s dítětem chodila BEZ opasku, takže jsme si jej zase upevnila.

Petra oblíkli do červených plátěných kusů látky a přes ramena mu přehodili takovou tu jejich krásnou výrazně barevnou deku, červenomodře kostkovanou. Takto vystrojení jsme se vydali na obhlídku stád.

Ukázali nám, kde mají pastviny, a viděli jsme asi desetileté kluky, kteří se celý den starají o stáda. Přitom si vymýšlejí hry, házejí oštěpem, lezou po stromech a sledují, jestli se neblíží lev, který by ohrozil stádo.

Viděli jsme taky nějakou kostru, a řekli nám, že je to zebra, kterou tam asi před dvěma měsíci zabil lev (bylo to tak 200 metrů od vesnice). Cestou zpátky jsme sbírali dříví pro večerní oheň.

Děti se na chvíli sesedly pod strom na louce kolem jedné maminky, která zrovna navlékala korálky. Navlékla Oliverovi náramek, aby se trošku více začal podobat místním dětem. Všichni si přitom povídali a vlastně ani nevadilo, že mluvili jinou řečí.

Po chvíli si k dětem přisedl i Petr a začal s nimi zpívat. Kluci něco předzpívali, Petr to zopakoval, všichni tleskali do rytmu a kluci se něčemu hrozně smáli – možná že schválně zpívali neslušná slova a bavili se, že je Petr opakuje. Nebo jim jenom přišlo legrační, jak se ti divní bílí lidi chovají.

Odpoledne si kluci hráli s frisbee, které jsme jim přivezli jako dárky. Bylo fakt legrační: Oliver volal na Petra „tati“, když mu házel nebo když chtěl, aby mu Petr přihrál. Velmi brzy asi dvacet malých Masajů zapojených do hry začalo na Petra volat „tati“.

Já jsem se tam motala kolem a fotila a pozorovala, ale po chvíli ke mně přišla asi dvouletá masajská holčička a fascinovaně mi zírala na ruce. Vzala mě za ruku a sledovala svou barvu a mou barvu a očividně nic nechápala, ale pořád mě držela za ruku a měla velký zážitek z toho, že se dotýká tak prapodivného bílého člověka, který s ní mluví přátelsky, i když mu nerozumí ani slovo.

Oliver běhal po louce s dětmi a my jsme zašli do našeho původního kempu pro peníze na ty jejich hadry. Byla to fakt docela absurdní situace, jak jsme tam šli mezi kempem a vesnicí v širé masajské krajině pod spalujícím africkým sluncem, a v tu chvíli Petr řekl, že tam jdeme omotaní do ubrusů jako dva blbci. Hystericky jsem se tomu smála několik minut a nedokázala jsem přestat.

Hned jak jsme přinesli peníze, jedna žena je vzala a šla za ně nakoupit kukuřičnou mouku – zdálo se nám, že na to dost čekali a potřebovali.

V podvečer nás pozvali do jedné chatrče, kde bojovníci dělali nějaký obřad a zpívali hrdinské písně. V chatrči byla tma a dusno, my jsme jim nerozuměli ani slovo, ale nepochybně se holedbali svými neohroženými činy. (Ty malé světlé body, které jsou vidět na horní fotce, jsou okénka, velká asi jako dlaň. Větší okna v masajských chýších nejsou.)  Myslím, že u toho taky popíjeli nějaký kvašený mírně alkoholický nápoj, ale to už jsem tam nebyla – šla jsem se radši podívat, co dělají ženské. Doufala jsem, že to bude něco užitečného, a nemýlila jsem se…

Nabídla jsem se, že jim pomůžu při mytí nádobí. Všechno se odehrává venku před chatrčí. Do popraskaného a rozbitého plastového lavoru si nalily asi dva litry studené vody, do menšího kastrolu další vodu na oplachování. Jedna žena mi dala hadřík (při bližším pohledu jsem zjistila, že je to ustřižený rukáv od trička s dětským potiskem). Ukázala mi kousek mýdla a naznačila, že mám hadr namydlit a potom s ním umýt nádobí. Ona to umyté nádobí oplachovala v té druhé nádobě. Znovu opakuji, že já jsme měla na mytí asi dva litry studené vody a na oplachování byl tak litr. Další ženské začaly nosit nádobí (měla jsem pocit, že nosí nádobí z celé vesnice). Většinou to byly plechové a plastové hrníčky takové kvality a míry poškození, s jakými si hrají děti u nás na pískovišti. Taky větší plastové a hliníkové nádoby, všechny hodně poškozené. Dovedete si představit, jak vypadá voda po nádobí, ale toto byly dva litry vody s rozpuštěným mýdlem a po umytí asi čtyřiceti kusů nádobí. Ta oplachovací voda nebyla o moc lepší. Lehce se mi zvedal žaludek při pomyšlení, že v takto umytém nádobí nám dávali ten oběd. Modlila jsem se, abychom to přežili bez úhony.

Při podvečerní debatě jsme také zjistili, kolik platí muž za manželku, aby se vůbec mohl oženit: rodině dívky musí dát 10 krav, 5 ovcí, 5 koz, 7 těch jejich dek, co na sobě nosí, a 20 litrů místního piva (doma dělaného, je pěkně hnusné).

O tom, co jsme dělali večer a jak jsme spali v masajské chatrči, napíšu příště.