Cesta do Mombasy

Osmý den

Ráno nikam nespěcháme, protože autobus odjíždí až v 10.30 a na zastávce máme být v deset. Oproti včerejšku teče teplá voda a svíti světlo. Kolem osmé jsme se nasnídali v hotelové restauraci (nic moc chutného, vařená vajíčka, placky, toasty s máslem a marmeládou, meloun, káva). Zašli jsme do nejbližšího obchodu koupit vodu a sušenky, protože nás čeká velká část dne v autobuse a nevím, jestli bude zastavovat někde na obědovou přestávku. Na ulici nás zastavila tříčlenná vojenská hlídka se samopaly a chtěla po Petrovi pas. Oliver se divil, proč jen po tátovi. Vysvětlila jsem mu, že jim asi stačí pas od hlavy rodiny. Oliver na to: „Ale vždyť táta není hlava rodiny, hlava rodiny jsi ty!“ A Petr s nadhledem odpověděl, že ti vojáci to nevěděli.

Před desátou jsme se vydali pěšky na autobusovou zastávku. Je to místo nepředstavitelného chaosu, kde zastavují velké autobusy, ale jezdí tam taky ostatní doprava, a ulice je docela úzká. Petr to vtipně přirovnal k tomu, jako by hlavní brněnské autobusové nádraží bylo na České a autobusy se otáčely na Solniční. Přesně tak to vypadalo. Já jsem podotkla, že nechápu, jak je možné, že se tato země ještě nezhroutila, a Petr odpověděl, že podle jeho názoru už je dávno za bodem zhroucení. Všechny další události tohoto dne jeho názor potvrdily.

Do odjezdu autobusu zbývalo ještě asi dvacet minut, tak jsem vzala foťák a šla fotit ten místní chaos. Postavila jsem se na klidnější místo a fotila dopravu. Vtom na mě z druhé strany ulice začal mávat nějaký černoch a volal něco, z čeho jsem pochopila, že nechce být focen. Strčila jsem foťák pod košili, obrátila se a rychle odcházela doufajíc, že se ztratím v davu. Naivní představa, byla jsem široko daleko jediný bílý člověk. Chvátala jsem na autobusovou zastávku, ale za sebou jsem pořád slyšela to volání a došlo mi, že ten naštvaný černoch mě pronásleduje. Zrychlila jsem. Dohonil mě až na zastávce, kde už jsem byla blízko Petra. Cítila jsem se jistěji, i když to byl asi iluzorní pocit, protože Petr tak trochu dělal, že ke mně nepatří. Nikoho by tím neoklamal, jiní běloši tam nebyli. Ten naštvaný černoch byl tak o hlavu vyšší než já, zjizvené tváře, asi třicet let. Hrubě mi řekl, že jsem ho fotila a že chce vidět tu fotku. Já jsem mu řekla, že jsem ho nefotila, že mi na něm vůbec nezáleží, že jsem fotila dopravu. Ještě hruběji mě vyzval, abych mu ukázala fotky. Vyhověla jsem mu, aby viděl, že na žádné mojí fotce není. On mi takovým hnusně velitelským tónem řekl, ať mu ukážu všechny svoje fotky, a to už na mě bylo moc. Můj doutnající vztek se projevil tím, že jsem mu svým nejnepříjemnějším způsobem řekla, ať na mě nekřičí, že se mi to nelíbí, a že mu nic ukazovat nebudu. Buď jsem ho zastrašila (což si nemyslím, byl to ten týpek, co by klidně vytáhl nůž), nebo zjistil, že ho fakt nemám vyfoceného. Podle mě to byl nějaký místní podsvětní boss nebo drogový dealer nebo něco podobného. Ať tak či tak, beze slova se sebral a odešel.

Jenže když jsem si později prohlížela fotky, zjistila jsem, že tam skutečně je. Nikdo by si ho nevšiml, kdyby kolem toho nedělal takový rozruch:

A za to, že na mě byl tak hnusný, jsem ho zvětšila a tady ho máte:

 

Přijel autobus a začalo zmatené nakládání zavazadel, lidi se tlačili, Oliver byl nemožný a zcela zapomněl na své sliby, že bude všechno nepohodlí statečně snášet. Nakonec jsme přece jen nastoupili. Autobus byl pěkný, dokonce klimatizovaný, a asi 30 minut fungovala wifina, takže jsem mohla přečíst a poslat mejly.

Než jsme jenom vyjeli z toho chumlu autobusů, který se kolem nás vytvořil na místě, jež předstíralo jistou míru nádražovitosti, uplynulo dalších třicet minut. Autobus se vždy posunul o metr, zůstal pět minut stát, další metr, dalších pět minut… Než jsme úplně vyjeli z Nairobi, uplynula asi hodina a půl. Autobus byl docela pohodlný a klimatizovaný a cesta by probíhala docela dobře, nebýt toho, že v obou směrech jezdily náklaďáky a blbě se předjížděly. Hlavní dopravní tepna spojující dvě největší města Keni totiž není žádná dálnice, ale obyčejná silnice s jedním pruhem v každém směru. Ale to horší mělo teprve přijít.

Asi po třech hodinách jízdy jsem si všimla, že autobus předjížděl dlouhou řadu asi padesáti stojících náklaďáků, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Po chvíli ho ale zastavila policie a něco se vpředu dojednávalo. Potom autobus sjel z hlavní silnice na nějakou prašnou cestu, chvíli kličkoval mezi domy a nakonec zastavil u malého hnusného dřevěného domečku, který byl policejní stanicí. Dotazováním u cestujících z přední části autobusu jsem zjistila, co se stalo: Policajti vzali našemu řidiči řidičák kvůli tomu předjíždění, aby musel zajet na policejní stanici a řešit tam svůj přestupek. Toto jsem chtěla zjistit dotazováním u řidiče nebo autobusového pohůnka, ale řidič předstíral hluchoněmost a pohůnek mi odpověděl jednoslovným zavrčením, kterému jsem nerozuměla, a když jsem ho požádala, aby to zopakoval, zavrčel úplně stejně…

Takže autobus se čtyřiceti cestujícími stál odstavený kdesi na prašné cestě in the middle of nowhere a všichni jsme hodinu čekali, než přijeli ti policajti se zadrženým řidičákem. Potom pozvali řidiče i pohůnka do budky a něco s nimi asi hodinu řešili. Chvíli jsem se zabývala myšlenkou, že bych vyfotila tu pojicejní služebnu, ale moc dobře jsem si pamatovala toho nevrlého hromotluka z dnešního dopoledne. Bála jsem se, že policajt by mě rovnou přetáhl obuškem, tak jsem foťák radši nevytáhla.

Seděli jsme kolem autobusu ve stínu stromů a s Petrem jsme rozebírali povahu a schopnosti Afričanů. Oliver se nabídl, že zajde do autobusu pro naši flašku s vodou. Přinesl ji, vypili jsme ji… a později při nastoupení do busu jsme zjistili, že všechny naše flašky jsou na našich sedadlech, protože Oliver přinesl nějakou cizí…

Potom vyšel pohůnek, svolal všechny cestující a vysvětlil situaci: řidič musí zaplatit pokutu deset tisíc šilinků, které nemá, a tak se cestující, pokud chtějí pokračovat, mají složit. Prý jim to v příštím městě vrátí. Lidi začali více či méně ochotně vytahovat bankovky, a vcelku mě zarazilo, že vybrat deset tisíc mezi čtyřiceti lidmi trvalo dost dlouho… i my jsme dali tisícovku. Po zaplacení pokuty se něco ještě dalších čtyřicet minut řešilo, takže v jízdě jsme pokračovali po dvou hodinách a čtyřiceti minutách.

Ale ani to ještě nebylo všechno, co se na nás zhýčkané Evropany chystalo. Fakt je, že pohůnek někde sehnal peníze a během jízdy je vrátil všem, kdo se složili na pokutu. Mezitím se také setmělo. Vyjížděli jsme z Nairobi asi v jedenáct dopoledne a předpokládaný příjezd do Mombasy byl v sedm večer. Kolem sedmé jsme ještě seděli v autobuse kdesi uprostřed Keni, a najednou se dvoupruhová asfaltka spojující dvě největší keňská města (Nairobi asi 4,5 milionu, Mombasa 900 tis obyvatel) změnila v prašnou hrbolatou cestu, která by nám přišla roztomile africká uprostřed rezervace Masai Mara, ale v těchto místech nás prostě úplně obyčejně sr…la. Jeli jsme po ní dvě hodiny rychlostí nejvíc 25 km/hod, autobus se zmítal, všechno v něm praštělo, malé děti usedavě plakaly, Oliver naštěstí usnul a my s Petrem jsme přemýšleli, kam asi plynou ty miliony dolarů vybraných jako vstupné do národních parků.

Po asi padesáti kilometrech se prašná silnice změnila v normální a po několika dalších  kodrcavých hodinách jsme deset minut před půlnocí dojeli do Mombasy. Cestou jsme se snažili telefonovat do rezervovaného ubytování, abychom jim řekli, že přijedeme později, ale nepodařilo se. Nezbylo nám než se tam vydat o půlnoci s rozespalým Oliverem a věřit, že na recepci bude někdo, kdo nás pustí dovnitř. Petr vynesl z autobusu spícího Olivera, já jsem z podpalubí autobusu vytáhla naše bágly, odchytili jsme tuktukáře, který věděl, kde je náš hostel, a nechali jsme se tam odvézt (bylo to asi deset kilometrů od zastávky autobusu). V Tulia House na nás naštěstí čekali. Správce je moc ochotný mladík, který nám byl později velmi užitečný. Na pokoji jsme si dali sprchu (třináct hodin v africkém autobuse člověka opravdu hodně ulepí), roztáhli moskytiéru a upadli do mrtvolného spánku. Bylo tři čtvrtě na jednu.

Ještě předtím jsem pronesla větu, která se pomalu stává naším rodinným heslem: „Pořád lepší než masajská vesnice!“ Petr k tomu poznamenal, že už ví, proč Masajové jedí potmě v chatrčích a ne venku: aby neviděli to jídlo. Oliver upřesnil, že jejich jídlo je taková PATLAČKA. Všichni jsme usínali šťastní, že jsme v normální posteli a nepohodlná masajská vesnice není naším osudem.

Přesto všechno trvám na tom, že to byla nenahraditelná zkušenost, kterou by měl mít každý.